Stručný přehled mincoven

Stručný přehled mincoven na území Čech, Moravy i Slezska v dobách antických, v zemích koruny české a jejich značek i později v Habsburské monarchii.

Řazeno abecedně!

A – značka mincovny Vídeň z let 1765–1768 a 1773–1918.

AUERBACH-mincovna (dnes SRN) – mincovna na území tehdejší České (Horní) Falce (blíže viz. Lauf u Norimberku-mincovna), která byla ve druhé polovině 14. století součástí České koruny. Je do ní umísťován vzácný typ dukátu Václava IV. (1378–1419), který nese v mincovním poli vedle postavy sv. Václava na líci gotické písmeno a. Tyto vysoce vzácné ražby jsou spojovány s počátkem Václavovy vlády, kdy jsou doloženy jeho cesty do Norimberku.

AS nebo S – značka mincmistra Stöhra Antonína v mincovně Praha mezi lety 1765–1773.

A T – značka mincmistra Tschorra Andrease ve Vratislavi v roce 1625.

B – značka mincovny Brno 1624–1627 a Kremnica 1765 až 1766, 1777–1849, 1851–1867. 

BERNSTADT-mincovna (Bierutów) – slezská mincovna. Pro knížectví Lehnicko-Břežsko-Volovsko razil Johann Kristian (Jan Kristián) (1621–1639) v letech 1621–1623, 1 a 3 haléře (z mincmistrů je znám pro rok 1621 J. Tuchmann). Pro knížectví Olešnice razil kníže Julius Sigismund (Zikmund) (1677–1684) 1, 3, 6 a 15ti krejcary a příležitostné tolary. Kníže Karl (Karel) (1684 až 1745) pokračoval v ražbě 1, 3, 6ti krejcaru a dukátu v letech 1704 až 1712.

B H – mincovní značka na uherských denárech z roku 1529 nejistě přidělovaná Kremnici. Stejná značka na ražbách slezských stavů z let 1620–1621 Olavy (mincmistr B. Hasse). Burkhard Hasse byl mincmistrem v Olavě v roce 1621, používal značku B H nebo B I. V úřadě pro mincovnu Opava byl v letech 1614–1617 a také zřejmě pro mincovnu Kreuzburg v období 1621–1622. 

B L – mincovní značka uherské mincovny Velká Baňa za mincmistra J. Brunnera 1765–1780 a vardajna Franze Antonína Lechnera 1765–1771 (též značka I B–F L).

BRATISLAVA-mincovna – uherská mincovna nacházející se v místě dnešního hlavního slovenského města, do kterého byla lokalizována již mincovna keltská pracující ve druhé čtvrtině prvního století. Vycházely z ní především tzv. Velké stříbrné mince typu Biatec, nazývané též biateky i některé ražby zlaté (viz statér). Odchod Keltů s ukončením ražby mincí se předpokládá okolo poloviny 1. století př. Kr. Za prvou bratislavskou ražbu denárového období je doposud považován denár sv. Štěpána I. (997–1038) s ne zcela zřetelným opisem PRESLAVA CIV, nalezený 1939 na švédském ostrově Gotland. Pozdější nález dalších několika exemplářů s čitelným opisem však přidělení těchto ražeb Stépánu I. poněkud zpochybňuje, i když nevylučuje koruptelu Štěpánova jména na těchto vzácných ražbách (viz uherský denár). Z tohoto období jsou hypoteticky do Bratislavy kladeny ještě některé denáry uherského krále Šalomouna (1063–1074). Připouští se, že Bratislava razila na počátku 14. století také napodobeniny vídeňských feniků (viz beichlag). Prvé oficiální udělení mincovního privilegia obdržela Bratislava 6. 3. 1430 od uherského, poté i římského a českého krále a později císaře Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Za jeho vlády byly raženy drobné stříbrné mince – tzv. kvartingy (čtvrt denáry). Dále byly raženy denáry, oboly (půl denáry) a dukáty. Další panovníci razili v bratislavské mincovně tyto nominály: Albrecht (II.) Habsburský (1437–1439) vídeňský fenik a obolus, Vladislav I. Jagellonský (1440–1444) denár a obolus, Jan (Janos) Hunyady (1447–1453) obolus, Ladislav Pohrobek (1453–1457) denár a dukát, Vladislav II. Jagellonský (1490–1516) denár, Ludvík I. (II.) Jagellonský (1516–1526) obolus a denár, Ferdinand I. (1526–1564) denár, Ferdinand IL (1619–1637) dvou tolar 1623 (mincmistr B. Zwirner), půltolar 1623, groš 1623–1624, 1630, denár 1623–1624. Leopold I. (1657–1705) razil za mincmistra G. Cetta 5ti dukát 1675, dukát 1675, 1/3 dukátu 1675, 15ti krejcar 1674–1676, 6ti krejcar 1675 až 1676 3 krejcar 1675. V letech 1684–1685 byly za mincmistra G. Lippaie raženy pouze 6ti krejcary. Další mincmistr K. Z. Hunger razil dukát 1696 a 1699, tolar 1697, 15ti krejcar 1695–1696, 3 krejcar 1695–1699, krejcar 1695, 1698–1700 a duárius 1695 a 1699. Týž mincmistr razil za Josefa I. (1705–1711) 10ti dukát 1708, dukát a tolar 1705–1708 a 3 krejcar 1705–1709. V ražbě pokračoval mincmistr P. Wörödi – dukát 1709–1711, ¼ dukát a tolar 1710–1711 a 3 krejcar 1709–1711. Naposledy byly raženy mince v Bratislavě za Karla VI. (1711–1740) stejným mincmistrem v těchto nominálech: 10ti dukát 1715, dukát 1712, 1714, 1716 a 1718, ¼ dukát a 1/6 dukátu 1712, tolar 1712, 1715, 1717–1718 a 3 krejcar 1712–1713, 1715–1718, 1720–1721. Krátce po roce 1722 mincovna v Bratislavě ražbu ukončila.

BRNO-mincovna – počátek činnosti brněnské mincovny je kladen do let 1055–1061. Český kníže Břetislav (1037–1055) ještě před svou smrti rozdělil Moravu a její jižní část svěřil do vlády svým synům Otovi (1060–1087) a Konrádovi (1055–1092). Střediskem knížectví se stal brněnský hrad, kde byla vybudována mincovna. Nejstarší brněnskou ražbou je společný denár těchto knížat. Za vlády Vratislava II. (1061–1092), když se Oto 1. stal knížetem v Olomouci, vládl brněnským knížectvím jen Konrád I. Na jeho ražbách se objevuje obraz kostela a patrona sv. Petra s opisem SC PETRVS podle chrámu sv. Petra na brněnském hradu. Konrád rozdělil knížectví mezi své syny Oldřicha (1092–1113) a Lutolda (1092–1097, 1101 až 1112) na brněnské a znojemské. Po Konrádovi I. pokračoval v ražbě mincí jeho syn Oldřich, k přerušení však došlo vpádem českého knížete Břetislava II. (1092–1100), který pokračoval v ražbě denárů. Po Oldřichově smrti se ujal vlády český kníže Soběslav I. (1125–1140) za nezletilé Oldřichovy syny Vratislava a Spytihněva. V roce 1123 připadla vláda nad brněnským knížectvím olomouckému knížeti Otovi II. Černému (1113–1125), který měl poručenství nad nezletilým Spytihněvem do roku 1125. Z této doby jsou známy denáry se jménem Oty i Spytihněva. V roce 1125 se ujal vlády nad brněnským údělem Oldřichův syn Vratislav a vládl v něm od roku 1125 do roku 1128, kdy byl za účast na spiknutí proti českému knížeti Soběslavovi I. vypovězen ze V roce 1130 se však opět vrátil a vládl do roku 1156. Z tohoto období však nejsou známy ražby, které by byly bezpečně přidělitelné. Podobně je tomu v době vlády dalších knížat – Spytihněva, Václava a Konráda III. (II.) Oty. Na rozsáhlé mincovní produkci na Moravě ve 13. století se nepochybně podílela také brněnská mincovna, kde se razily denáry fenikového typu, malé a střední brakteáty. Přesnější zprávy o činnosti brněnské mincovny jsou až z roku 1234, kdy markrabě Přemysl († 1239) vystavil listinu v domě královského mincmistra. V této době však již mincovna nepracovala na knížecím hradě, ale pravděpodobně v markrabském domě. Se zavedením grošové měny a s centralizací mincovní činnosti do Kutné Hory byla ražba minci v Brně přerušena. K její obnovení však došlo nejpozději ve druhé polovině 14. století. Za Lucemburků se Brno stává politickým i hospodářským centrem Moravy. Z doby vlády markraběte Jana Jindřicha (1349–1375) je známa dutá mince se šachovanou orlicí, Základy nového mincovního systému jsou však kladeny až do doby vlády markraběte Jošta (1375–1411). K nejstarším ražbám Joštovým patří denárové peníze a haléře s iniciálou I0 (Iodocus Iobst), později nahrazené fenikovou mincí, která silné pronikala na Moravu z Rakous a jižního Německa. Tento systém byl reprezentován penízem se čtyřrázem a haléřem se šachovanou orlici. Kromě těchto drobných mincí proběhla (podle J. Sejbala) zřejmě omezená ražba zlatých mincí dukátů (viz Joštův dukát). Po Joštově smrti 1411 došlo přechodně k uzavření brněnské mincovny, záhy však byla Zikmundem Lucemburským opět uvedena do provozu. Od roku 1423 vlády rakouského vévody Albrechta V. (respektive Albrechta II. Habsburského 1404–1439) razila brněnská markrabská mincovna mince se čtyřrázem a s hladkou orlicí, zatímco brněnská městská mincovna razila od 20. let 15. století tutéž minci s orlicí a písmeny. Čtyřhranné peníze (viz peníz se čtyřrázem) a haléře s orlicí a prsním štítkem s břevny byly raženy v brněnské mincovně od roku 1435. Stalo se tak na základě na řízení markraběte Albrechta II. v listině z roku 1435. Mince v Brně měla být stejná zrnem, tak i počtem na hřivnu s vídeňskou. Ve 30. letech a na počátku 40. let 15. století docházelo ke kontramarkování pražských grošů na Moravě. Brněnské mincovně je přisuzována kontramarka s obrazem orlice s prsním štítkem s břevny, Nová kruhová městská mince, ražená ve druhé polovině 15. století, je spojována s mincovním privilegiem Ladislava Pohrobka (1453–1457) z roku 1457. Městu Brnu se dostalo oprávnění razit minci s moravskou šachovanou orlicí. Z doby vlády Jiřího z Poděbrad (1457–1471) pochází zřejmě kruhový s orlicí a písmenem g, jehož ražba je kladena do Brna. Středověké mincovnictví na Moravě pak končí během posledního desetiletí 15. století. V 16. století přes veškerou snahu moravských stavů (přestože dostali roku 1540 královo svolení) se mincovnictví nepodařilo obnovit. K otevření brněnské mincovny došlo až v roce 1619 moravskými stavy. Mincmistrem (později zemským) se tehdy stal H. Pecz (1619–1622). Mincovna byla zřízena buď v mincovním domě v Mečové ulici nebo v Ditrichštejnském paláci, který patřil stavům. Za konsorcia de Wittcho (1622–1623) tam byly raženy mince beze značky. Po zrušení mincovny v Kroměříži byla také v brněnské mincovně v letech 1623–1626 ražena biskupská mince Františka kardinála z Dietrichsteina (Ditrichštejna, 1559 až 1636). Po kaládě v roce 1623 byla mincovna pronajata 1623 až 1624 B. Zwirnerovi. V letech 1623–1627 se stal mincmistrem K. Wohnsiedler, který převzal úřad po H. Peczovi. Po přerušení byla mincovna obnovena až 1646 a mincmistrem byl jmenován J. K. Richthausen. Jeho odchodem do Vídně v roce 1648 byla činnost brněnské mincovny ukončena, a tím zároveň skončilo i vládní mincovnictví na Moravě. Všechny pokusy o znovuobnovení její činnosti byly neúspěšné. V letech 1655 a 1657 se uvažovalo o obnovení mincmistrovského úřadu v Brně v souvislosti s císařovým záměrem obnovit činnost brněnské mincovny. Tento záměr se však neuskutečnil.

BŘEH-mincovna (Brzeg, Brieg) – slezská knížecí mincovna pro Lehnicko–Břežsko. Na rozhraní 13. a 14. století razila za knížete Boleslava (1296–1352) kvartníky. Knížata Jindřich VIII. (1362 až 1397) a Ludvík II. (1399–1436) razili haléře. Jan Kristián (1621–1639) razil v letech 1621–1622 3 haléře a 3 a 24 krejcary. Jiří III. (1654–1664), Ludvík IV. a Kristián (1639–1663) razili v letech 1651–1662 1 a 3 krejcary, 1/4, 1/2 a tolary, 1/2, 1, 2 a 3 dukáty. Georg (Jiří) III. razil v letech 1659–16643 a 15ti krejcary, kníže Ludvík IV. (1654–1663) v letech 1659–1664 pak 3 a 15ti krejcary, tolary a dukáty. Kristián razil grešle, 1, 3, 6, 15ti krejcary, 1/4, 1/2 a 1 tolary a dukáty. Regentka Ludovika (1673) razila grešle, 3 a 15 krejcary a ¼ dukáty. Kníže Georg Wilhelm (Jiří Vilém) (1673-1675) pak razil 3, 6ti a 15ti krejcary, 1/2 a 1 tolary a 1/4, 1/2 a 2 dukáty. Vládní mincovnou se Břeh stal za vlády Leopolda I. (1657–1705) v roce 1676 a pod správou mincmistra K. Brettschneidera zahájila ražbu 15ti krejcaru (1677 a 1696 až 1679), 6ti krejcaru (1677) a 3 krejcaru (1676, 1695 až 1702 a 1705). V letech 1677–1693 nebyla mincovna v provozu. Po obnovení činnosti pod týmž mincmistrem byly raženy také velké zlaté a stříbrné nominály: 5ti dukát (1695–1696), dukát (1677, 1696 1697 a 1701–1704), tolar (1695-1697 a 1705),1/2 tolar (1695 a 1705). Z drobných ražeb byly raženy krejcary (1694, 1696 až 1702 a 1704) a grešle (1693–1697 a 1702). Za Josefa I. (1705 až 1711) razila mincovna zlaté a tolarové mince jen velmi omezeně, největší produkci tvořily 3 krejcary. Ve funkci mincmistra byl nadále K. Brettschneider. Ražen byl 5ti dukát (1706), dukát (1705), tolar (1705), ½ tolar (1705–1706), 6ti krejcar (1707-1709), 3 krejcar (1705–1711) a grešle (1707). Naposledy bylo v Břehu raženo za panování Karla VI. (1711 až 1740). Byly raženy jen stříbrné mince, a to tolar (1713), 3 krejcar (1711–1713) a grešle (ražena s ročníky 1718–1719). Po smrti mincmistra Brettschneidera 1714 byla mincovna 25. 2. 1715 definitivně uzavřena.

B V – mincovní značka uherské mincovny Velká Baňa (mincmistr Josef Brunner 1765–1780 a vardajn Josef Vischer 1772 až 1780).

B Z – mincovní značka B. Zwirnera jako pachtýře (nájemce) moravské mincovny Brno 1623–1624, slezských mincoven Hlohov a Nisa 1623–1624, jako mincmistra v Olomouci 1620–1622, ve Vratislavi 1623–1625, v Opavě 1623 (falešné mincování kiprových ražeb antidatovaných na rok 1620) a v Bratislavě 1623–1624 (poté zatčen).

C – mincovní značka Prahy v letech 1768–1781, 1784, 1795 až 1856. Tatáž značka použita pro mincovnu Karlovarský Bělehrad (Karlsburg) v letech 1762–1764.

C–A – mincovní značka Karlovarského Bělehradu 1746–1766.

C B (C B S) – značka mincmistra Ch. Brettscheneidera ve slezské mincově Břeh v letech 1676–1677, 1693–1714.

C C – značka mincmistra Kryštofa Cantora ve slezské mincově Lehnice 1612–1618, v Olomouci (pro moravské stavy) 1619–1620 a pro slezské stavy v Opavě 1619–1620.

C H – značka mincmistra Kryštofa Zikmunda Hungera z Bratislavy v letech 1695–1709 (značka C H nebo V C–H).

C–H (Camera Hungaria) – značka Bratislavy za mincmistra G. Cetty.

C H R – značku užíval řezač mincovních želez Roth von Rothenfels Herman v mincovně Kramnica 1654–1690 na medailových ražbách (hlavně svatojiřských)

ČESKÉ BUDĚJOVICE-mincovna – jihočeská mincovna jejíž činnost je poprvé doložena ve 13. století, kdy zde byly raženy zřejmě některé typy brakteátů (P. Radoměrský). Podruhé se začaly razit mince okolo roku 1470, kdy bylo město načas v moci krále Matyáše Korvína (1458–1490). Ražby z tohoto období nebyly dosud spolehlivě určeny, snad za ně lze považovat stříbrné jednostranné mince s půleným znakem uherským a českým. (Jinými badateli jsou však tyto ražby kladeny na Moravu do Olomouce.) Poslední mincovní období spadá do let 1569–1611. V roce 1568 vypukl v Praze mor, proto bylo rozhodnuto přemístit zdejší mincovnu na přechodnou dobu do Českých Budějovic, z jejichž blízkosti bylo do Prahy dodáváno větší množství stříbra. Přestože pražská mincovna rychle obnovila svou činnost, začalo se v srpnu 1569 mincovat v Českých Budějovicích. Mincovna zpracovávala stříbro výhradně z okolních dolů (Rudolfov). Od 90. let 16. století v nich však těžba nezadržitelně klesala, což se negativně projevovalo v práci mincovny a vedlo k jejímu uzavření. Ve vedení mincovny se za vlády Maxmiliána II. (1564–1576) a Rudolfa II. (1576–1611) vystřídali mincmistr T. Gebhart (1569–1578), správce mincovny K. Schönfeld (1578–1584) a mincmistr K. Mattinghofer (1584–1611). Gebhart a Mattinghofer označovaly mince značkou lví hlavy v různém provedení, Schönfeld značkou šesticípé hvězdy nebo (v jediném případě) iniciálami C S. V prvních letech své existence se mincovna řídila mincovním řádem z roku 1561, kterým byla zavedena zlatníková měna. Mincovna razila za Maxmiliána zlatník (60ti krejcar) s ročníky 1569–1572, ½ zlatník (30ti krejcar) 1569–1573, 10ti krejcar 1569, 2 krejcar 1569–1572 a krejcar 1570–1572. Zlaté nominály nerazila. Když v roce 1573 byla znovu obnovena měna tolarová, českobudějovická mincovna začala razit obvyklé nominály této soustavy: tolar (1572 až 1577), půltolar 1573–1577), čtvrt tolar (1573), bílý groš (bez letopočtu a 1573–1577) a bílý peníz (1570–1577). Za Rudolfa II. byl ražen 2 tolar (bez letopočtu, 1579 a 1609), tolar (bez letopočtu, 1578–1597, 1599–1600, 1602–1611), ½ tolar (1579 až 1580, 1582–1585, 1587, 1591, 1593–1594, 1605–1606, 1608 až 1610), ¼ tolar (1580, 1582, 1584, 1590, 1605, 1607 a 1610), bílý groš (bez letopočtu, 1584–1595), malý groš (1578–1600) a bílý peníz (1578–1579, 1584, 1586 a 1592). Mincovna byla uzavřena krátce po abdikaci Rudolfa II. 23. 11. 1611.

ČESKÝ KRUMLOV-mincovna – jihočeská mincovna. Poprvé je zde mincovní činnost doložena za Oldřicha (II.) z Rožmberka (1403–1462) ražbou drobné stříbrné mince (peníze se čtyřrázem) na základě povolení Zikmunda Lucemburského (1420 až 1437) z roku 1422. Tato ražba zřejmě probíhala po celou dobu husitských válek. Později mincovna pracovala až pro držitele česko-krumlovského panství z rodu Eggenbergů. Mincovní právo obdržel od Ferdinanda II. (1619–1637) Jan Oldřich z Eggenbergu (1615–1634) v roce 1625, razil však mince v Praze. Teprve jeho syn Jan Antonín (1635-1649) začal razit v letech 1642–1644 v mincovně na českokrumlovském zámku tolary. Ve druhé polovině 40. let 17. století však přenesl ražbu tolarů a dalších nominálů do své druhé mincovny ve štýrském Waldensteinu. V Českém Krumlově razili společně za poručnictví matky Anny Marie Braniborské až jeho dva synové Jan Kristián (1666–1696) a Jan Seyfried (1673–1710) v letech 1652–1658 (tolary, zlatníky a dukáty). Později razil samostatně v Českém Krumlově Jan Kristián 3 krejcary (groše) s ročníky 1677, 1685 a 1688, které byly posledními ražbami této mincovny. Jan Kristián sice začal připravovat ke konci 17. století obnovení ražby 3 krejcarů, císařský zákon Leopolda I. z roku 1702 však další ražbu znemožnil. Eggenbergové na své mincovní právo v roce 1710 rezignovali. Roku 1719 převzali českokrumlovské panství Schwarzenberkové, kteří také vlastnili mincovní právo, své mince však razili pouze ve Vídni.

D – značka mincovny Štýrský Hradec (Gratz) v letech 1767 až 1772 a Solnohradu (Salzburgu) 1800–1809.

DR nebo D-R – značka mincmistra Raschke Daniela ve slezské Ratiboři v letech 1624–1625 (spolu s Š. Dyringerem) a pak mincovně Hradec u Opavy 1626–1627 (spolu s B. Zwirnerem).

E – značka mincovny Karlovského Bělehradu (Karlsburg) v letech 1765–1867. 

ERLANGEN-mincovna – mincovna v Českém Falcku (mincovna Lauf u Norimberku), která razila hlavně čtyřhranné a kruhové feniky za vlády Karla IV. (1348–1378) a Václava IV. (1378–1419). Byla provozována zřejmě mezi lety 1374–1400.

E v S–V S – značka mincmistra Erdmanna von Schwingerschuha Pavla v mincovně Praha v letech 1755–1784, používal značku E s V nebo V S.

E V M–D – značka mincmistra Edlera von Munzburga Ignáce Krammera v mincovně Kramnice v letech 1765–1774, spolu s vardajnem P. J. von Damiani (v úřadu 1765–1780) používal mincovní značku E V D – D. 

F – značka mincovny Hall (Tyroly) v letech 1765–1809) pak uzavřena.

G – značka mincovny Štýrský Hradec (Graz) v letech 1540, 1760, 1765, 1767–1768 a 1770. Dále značka mincovny Velká Baňa v letech 1766–1777, 1778–1829 a 1851. Také značka mincovny Günzburg v letech 1764–1765, 1771–1773, 1777–1778 a 1779–1780.

G E – značka mincmistra Řehoře Egerera z let 1694–1710 v mincovně Praha.

G F H – značka řezače mincovních razidel G. F. Hoffmanna z let 1678–1679 v mincovně Vídeň.

G G – značka mincmistra G. Görloffa v mincovně Těšín z let 1649–1653.

G–K – značka mincovny Štýrský Hradec (Graz) v letech 1767–1777 (mincmistr K. Geramb a vardajn J. A. Kollmann).

GÜNZBURG-mincovna – mincovna působila v markrabství Burgavsko (Burgau), dnes v SRN. V činnosti byla od roku 1764 za vlády Marie Terezie (1740–1780) a pokračovala až do doby vlády Františka II. (I.) (1792–1835). Razila obvyklé nominály pro příslušného panovníka. Uzavřena byla roku 1805. Mincovna užívala značku G nebo H. V Günzburgu byla v roce 1783 započata mohutná ražba proslulých tereziánských tolarů s ročníkem 1780 – viz levantský tolar.

GR – značka mincmistra Reicharta Jiřího ve Vratislavi. V roce 1637 byl v úřadu samostatně, později (1637–1648) spolu s M. Janem, dále 1648 s M. Baumgartnerem a 1648–1655 spolu s J. Hubnerem. GR – značku používal i řezač mincovních želez v mincovně Olomouc Ritter z Vídně Georg v letech 1621–1623.

GW – značka mincmistra (nájemce) Wernera Jiřího v mincovně Kladsko mezi lety 1640–1654 a 1659–1662.

G Y F – značka mincovny Karlovský Bělehrad v letech 1868 až 1881.

H – Značka mincovny Günzburg v letech 1764–1765, 1771 až 1773, 1777–1778 a 1779–1780. Také značka mincovny Hall v letech 1746–1769.

H–A – značka mincovny Hall.

HAJNOV-mincovna (Chvojnów, Haynau) – slezská mincovna knížectví lehnicko–břežského. Na přelomu 13. a 14. století razila kvartníky. Později za knížete Jiřího Rudolfa (1621–1652) zde byly roku 1621 raženy 3 a 12ti krejcary, ¼ tolary, tolary i dukáty.

HALL-mincovna – mincovna v rakouských Tyrolích založená ve 2. polovině 15. století arcivévodou Zikmundem (1439–1496). Jako vládní mincovna razila pro Ferdinanda I. (1526–1564), po roce 1564 razila pro arcivévody z habsburské rodiny. Vládní ražby byly raženy v Hallu opět až za vlády Leopolda I. (1657-1705). V ražbě pokračovala mincovna za Marie Terezie (1740–1780), Františka I. Štěpána Lotrinského (1740–1765), Josefa II. (1765–1790), Leopolda II. (1790–1792) a Františka II. (I.) (1792–1835). Uzavřena byla v roce 1809.

H–B – značka na uherských denárech s ročníkem 1543, nejistě kladených do mincovny Kremnica.

HERRNSTADT-mincovna (Wasoz) – z této slezské mincovny jsou známy pouze krejcary ročníku 1622 s titulem Ferdinanda II. (1619–1637) za neznámého mincmistra.

H G – mincovní značka H. Guetta z Kremnice v letech 1618–1638.

HLOHOV-mincovna (Glogow, Glogau) – slezská mincovna, v provozu byla asi od 12. století. Razila brakteáty, později kvartniky, od 15. století městské ražby, které občas imitovaly vládní polské ražby (napodobeniny polských grošů s opisem GROSSI GLOGOV). Ve Hlohově razil v letech 1501–1506 vládní mince údělný kníže Zikmund (1506–1548), první datovaný groš nese letopočet 1506. Dále bylo pokračováno v ražbě drobné městské mince-haléřů s obrazem P. Marie a sv. Mikuláše. Tuto mincovnu v roce 1621 použili také slezští stavové (mincmistr M. Jachtmann). Byly zde raženy tolarové útesy. Vládní mincovnou se stává Hlohov od roku 1622 s nástupem Fedinanda II. (1619–1637). Jako mincmistři působí Huser (1623), Zwirner (1623–1624), (1624 mincování přerušeno), Jamnitzer (1625). Byly raženy 24 krejcary (1623), 15ti krejcary (1623) a grešle (1623). V roce 1625 bylo mincování v Hlohově ukončeno.

HR – značka mincmistra Riegera Jana v mincovně Hlohov 1621, spolu s M. Jachtmannem a Z. Petzoldem, samotně pak ve Vratislavi v letech 1621–1623. HR – značku užíval i mincmistr v Kladsku Rossner Jan v letech 1631–1637.

HRADEC U OPAVY-mincovna (dnes Hradec nad Moravicí) – slezská mincovna zřízená po obsazení Těšína dánským vojskem za třicetileté války v září roku 1626 k financování těchto okupačních vojsk. Mincovní zařízení z těšínské mincovny bylo převezeno do Hradce u Opavy. Správu mincovny vedl B. Zwirner, mincmistrem byl jmenován D. Raschke, dříve mincmistr v Ratiboři. Raženo bylo z postříbřené mědi (k tomuto účelu spotřebováno 45 měděných pivovarských kotlů). Ražen byl 24 krejcar (antidatovaný letopočtem 1623), 15ti krejcar (antidatovaný letopočtem 1623), 3 krejcar (1626), krejcar (1626–1627) a ½ krejcar (jednostranný) (1626). Jednalo se v podstatě o padělatelskou činnost, protože byla použita razidla s obrazem panovníka. Císařem byl 9. 12. 1626 vydán zákaz rozšiřování této mince a příkaz zatknout Zwirnera a Raschkeho. Dne 30. 7. 1627 dobyl Opavu v čele císařských vojsk Albrecht z Valdštejna (1625–1634), všichni mincovní úředníci však uprchli.

HRADIŠTĚ U STRADONIC-mincovna – archeologicky doložená mincovna na oppidu vybudovaném bójskými Kelty ve 2.–1. století př. Kr. Stradonické hradiště bylo již v minulém století místem několika mincovních nálezů (největší odkryt rok 1877), které obsahovaly všechny druhy nominálů zlatých keltských ražeb (viz statér, duhovka). Nebyly zde raženy jen mince zlaté, které tvoří většinu ražeb českých Keltů, ale i drobné mince stříbrné (oboly). Tyto stříbrné ražby o hmotnosti asi 0,5 g a průměru 4–5 mm nesou na jedné straně obraz koníčka a na druhé pak vypouklinu popřípadě obraz abstraktního stvárnění hlavy (zřejmě barbarizovaný motiv Apolóna). Protože bylo těchto drobných mincí na Hradišti nalezeno větší množství, je tento malý nominál oprávněně nazýván stříbrná mince stradonického typu. Mimo samotné keltské ražby byly nalezeny na Hradišti hliněné destičky s důlky, které nesou stopy zlata. Jedná se o formy na odlévání mincovních střížků. Tím bylo prokázáno, že ražba mincí probíhala přímo na Hradišti. Tyto charakteristické formy byly nalezeny i v dalších lokalitách obývaných Kelty. Zlato k ražbě mincí bylo získáváno nejspíše pouze rýžováním z říčních písků Berounky, Vltavy, Otavy a jejich přítoků. Stopy po starověké rýžovací činnosti jsou v těchto oblastech dodnes patrné.

H–Z – značka mincmistra Zieslera Jana v mincovně Vratislav mezi lety 1627–1632 spolu s J. Riedelem (s výjimkou období února–dubna 1630), samostatně v úřadu pak v letech 1632–1637. Mimo to byl v roce 1629 také mincmistrem v mincovně Zaháň. (značka H–Z, I–Z nebo překřížené háky na cány).

CHEB (EGER)-mincovna – zdejší mincovna započala s ražbou mincí záhy po svém založení okolo roku 1180. V této době byl Cheb ve státní i církevní správě říšské. Do konce 13. století byly v Chebu raženy mince, které nejprve napodobovaly jihoněmecké ražby – široké polobrakteátové feniky, hlavně norimberské. Jakost chebských feniků byla původně 0,480–0,500. Po roce 1220 stoupla na 0,700. V roce 1226 obsadil Chebsko Přemysl Otakar II. (1253–1278). Tímto rokem byla ukončena ražba brakteátových feniků a započalo se s ražbou dvoustranných peněz. V letech 1275–1291 spadalo Chebsko znovu říši pod vládou Rudolfa I. Habsburského a mincovna pokračovala zřejmě v ražbě stejných nominálů. V 80. letech 13. století se předpokládá další mincovní reforma, která přizpůsobila dosavadní dvoustranné peníze lehčím hallským denárům– haléřům. Chebsko pak znovu načas (1291–1304) ovládli Václav II. a v roce 1300 byla chebská mincovna přenesena v rámci jeho mincovní reformy do Kutné Hory. Území Chebska definitivně připojil roku 1322 Jan Lucemburský (1310–1346) a v roce 1349 mincování opět povolil Karel IV. (1346–1378), když do Chebu přenesl mincovnu Norimberskou. Mincovna pracovala v budově staré radnice. Doposud se však tyto mince nepodařilo určit. Mohlo by se jednat o vzácný brakteátový haléř s písmenem E. Do konce 14. století řadí C. Castelin několik typů brakeátových haléřů s orlicí a 4 písmeny E a haléř se znakem Chebu a opisem + EGER. Do let 1384 až 1420 jsou řazeny brakteátové haléře s polovinou orlice a čtvercovým mřížováním. Jednalo se o městské ražby s omezeným oběhem. Od roku 1420 povolil král Zikmund Lucemburský (1420–1437) ražbu městských drobných mincí (stejné brakteátové haléře, avšak o menším průměru a hmotnosti). Po roce byla ražba těchto mincí zřejmě zastavena. Roku 1444 udělil Chebu německý král (a později římský císař) Friedrich III. (1440–1463) právo razit minci – 1/7 pražského groše ,,podle českého rázu, stříže a zrna". Jedná se tedy o peníze kruhové nebo se čtyřrázem, které se doposud nepodařilo blíže mezi ostatními soudobými drobnými ražbami identifikovat. V bojích po husitských válkách zůstal Cheb věrný Jiřímu z Poděbrad (1458–1471). Mincovnictví pokračovalo po roce 1446 a od roku 1506 byly raženy tzv. nové chebské haléře (dvoustranné) podle norimberského vzoru. Na líci je ve čtverci půlka orlice s mřížováním a na rubu gotické písmeno E. Jejich průměr je okolo 13 mm a hmotnost 0,35–0,19 g. V tomto období jsou doloženi mincmistři Oldřich Senscholz, Hanuš, Šimon Bretschneider, Hanuš Thorwart a Pankrac Schuhmann. Poslední chebské ražby jsou datovány do let 1506–1520. Byly raženy na základě povolení krále Vladislava II. Jagellonského (1471–1516). Jednalo se jednak o jednostranné chebské haléře s městským znakem (0,25–0,30 g) a dvoustranné chebské peníze (0,20–0,37 g) s letopočtem 1516 nad znakem a gotickým písmenem E na rubu. Roku 1508 skončil úřad mincmistra Schuhmanna. Jistě je znám již jen mincmistr Herman Plecher, který byl v úřadě ještě roku 1516. Po tomto roce již není činnost mincovny doložena. Naposledy bylo v Chebu raženo roku 1743 při obsazení města francouzskými vojsky (za válek o dědictví rakouské), když bylo obleženo rakouskou armádou.

I B–I V – značka mincmistra Josefa Brunnera ve Velké Bani v letech 1765–1780 spolu s vardajnem J. Vischerlem.

I B–F L – mincovní značka uherské mincovny Velká Baňa za mincmistra J. Brunnera 1765–1780 a vardajna Franze Antonína Lechnera 1765–1771 (též značka I B–F L).

I C B – značka mincmistra Johanna Christopha Rotha v mincovnách Kremnica 1707–1712 a Velká Baňa 1692–1728.

IGR – značka zastupujícího mincmistra Rittera Jana Jiřího v mincovně Praha v letech 1713–1714.

I H–I I H – značka nájemce mincovny (1622) Jana Jakuba Hausera a mincmistra (1623–1627) ve slezském Hlohově.  (značka I H, I I H), nájemce v mincovně Nisa roku 1624 (značka I–C), mincmistr v Kladsku (značka H G) spolu s A. Peterem v letech 1627–1628. Používal značku I H. Od roku 1655 byl J. J. Hauser mincmistrem v biskupské mincovně v Kroměříži až do doby svého zatčení roku 1659.

I–Z – značka mincmistra Zieslera Jana v mincovně Vratislav mezi lety 1627–1632 spolu s J. Riedelem (s výjimkou období února–dubna 1630), samostatně v úřadu pak v letech 1632–1637. Mimo to byl v roce 1629 také mincmistrem v mincovně Zaháň. (značka H–Z, I–Z nebo překřížené háky na cány).

JABLONEC nad NISOU-mincovna – mincovna České republiky založená a uvedená do provozu roku 1993 (po určitém výběru) v prostorech akciové společnosti Bižuterie Jablonec n./N. Stalo se tak nutností po rozdělení Československé republiky 1. 1. 1993, protože doposud jediná československá mincovna v Kremnici pracovala již pouze pro Slovenskou republiku. První české oběžné haléřové nominály byly zpočátku raženy před dokončením technického vybavení jablonecké mincovny v německém Hamburku (nesoucí mincovní značku cimbuří). Od července 1993 postupně přešla Česká mincovna v Jablonci n./N. na samostatnou ražbu všech haléřových i korunových nominálů. Pouze vysoce technicky náročná razidla byla zpočátku zhotovena v zahraničí (Hamburk, Kanada). V průběhu roku 1994 přešla mincovna na kompletní samostatnou ražbu všech oběžných nominálů z obecných kovů i ražbu pamětních mincí ze stříbra i zlata. Mincovní značkou České mincovny v Jablonci n./N. je písmeno b s korunkou.

JÁCHYMOV-mincovna – významná česká mincovna. Její vznik je úzce spjat s objevem vydatných krušnohorských stříbrných ložisek u osady Konradsgrün v letech 1512–1516. Držitelé panství hrabata Šlikové začali po roce 1516 těžit stříbro a prodávali jej podnikatelům do Norimberku. Na základě sněmovního usnesení ze dne 9. 1. 1520 (a za vydatné pomoci předních českých feudálů Zdeňka z Rožmitálu, Ladislava ze Šternberka a Jana Pluha z Rabštejna) získal Štěpán Šlik (1487-1526) spolu se svými bratry povolení k ražbě vlastních mincí s tím, že může ,,na horách joachimstálských bíti groše na zrno, kterak na Horách Kutných se tepe, s tímž rázem i textem i s malou proměnou, co se tkne jejich erbu" Zároveň bylo tímto usnesením povoleno razit větší stříbrné mince v hodnotě rýnského zlatého (viz guldengroschen) a jeho dílů (1/2 a 1/4) pod názvem ,,větší groš“. Tím byla v podstatě vytyčena ražba tolarů a jejich dílů. Závěr usnesení nesl formulaci, že mincování Šliků může pokračovat jen tehdy, pokud „právům a svobodám zemským nebude věc ta na újm“. Tento dovětek později použil Ferdinand I. (1526–1564) při odebrání mincovního práva, které bylo Šlikům dodatečně potvrzeno samotným králem Ludvíkem I. Jagellonským roku 1523. Šlikové počínaje rokem 1520 začali razit velké stříbrné mince o hmotnosti i ryzosti zlatníkového groše (viz guldengroschen) nazývané tálské (tólské) groše, Joachimsthalery z něm. Joachimsthal = Jáchymov. Velmi brzo se začal používat nový výraz thaler – tolar. Ten dal později název dlouhé řadě dalších evropských velkých stříbrných ražeb, ale i americkému dolaru. Protože prvé šlikovské jáchymovské tolary nebyly součástí české mincovní soustavy, kde byl hlavním nominálem stále pražský groš, byl veškerý objem tolarů vyvážen do sousedního Saska. V malé míře však mincovna produkovala i pražské groše (podle mincovního povolení měly tvořit 1/3 celkové mincovní produkce) s titulem Ludvíka I. Po jeho smrti roku 1526 Ferdinand I. odejmul Šlikům v roce 1528 mincovní právo. A to přes ohrazení Šliků, že mají staré mincovní privilegium císaře Zikmunda (1420–1437) z roku 1437, které však bylo odhaleno jako podvrh. Císař jim ponechal v majetku pouze doly. Tomuto odejmutí předcházela jednání mezi Ferdinandem I. a Šliky, která v září 1528 vyústila v dohodu, že jáchymovská mincovna se stala mincovnou královskou (vládní) a Šlikové se stali jejími královskými provozovateli. Těmi byli až do roku 1545. Za Ferdinanda I. (1526–1564) začala jáchymovská mincovna razit 2 tolary, tolary (řada z nich je bez letopočtu), tolarové díly, pražské groše a tzv. nové groše. Roku 1561 v rámci přechodu na zlatníkovou měnu byly raženy zlatníky, ½ zlatníky, 10ti krejcary a 2 krejcary. Za Maxmiliána II. (1564–1576) byly raženy tytéž nominály do opětného zavedení tolarové měny 1573. Následně byly za Rudolfa II. (1576–1611) a Matyáše (1611–1619) opět raženy 2 tolary, tolary, 1/2 a ¼ tolary, bílé groše a malé groše. Za stavovského povstání a krátkého panování „zimního krále" Friedricha Falckého (1616–1620) byly raženy 48, 24,12 a 3 krejcary. Během vlády Ferdinanda II. byly v období dlouhé mince raženy 150, 120, 75, 60, 48, 15 a 3 krejcary. Po roce 1623 v období mince dobrého zrna byly ražen opět 2 tolary, tolary, 1/2 a ¼ tolary, 3 krejcary, krejcary, 1/2 a ¼ krejcary. Ferdinand III. (1637–1657) razil v Jáchymově obvyklé nominály řadu dalších násobků tolarů (5, 4, 3 tolary). Posledním císařem, s jehož jménem mincovna razila, pak byl Leopold I. (1657–1705). Byly raženy tolary s jejich díly, 15ti krejcary, 3 krejcary a krejcary. 3 krejcar s ročníkem 1670 je poslední jáchymovskou ražbou. Od počátečního období, kdy těžba stříbra v Jáchymově závratně stoupala, začalo dolování po druhé polovině 16. století postupně upadat. Také válečné události třicetileté války a pozdější častá vojenská drancování (například vpád švédských vojsk na jaře roku 1640) vyplývající z blízkosti hranic vedla k postupnému poklesu mincovní produkce, až musela být mincovna roku 1670 uzavřena a v roce 1671 zrušena. Jáchymovská mincovna razila příležitostně a ve velmi omezeném množství také odražky stříbrných nominálů ve zlatě. Mimo běžné stříbrné mincovní nominály byly v Jáchymově v 16. století hojně raženy medaile ve váze tolaru, jejich dílů a násobků. Nesly biblické výjevy a byly používány jako ochrana před nemocemi (hlavně morem – pak se nazývaly morové tolary) nebo jako dary ke křtu, velikonocím a vánocům. Pro jáchymovskou mincovnu pracovali medailéři Nikl a Wolf Militzovi, Hieronym Dietrich, Concz Welcz a Zachariáš Kempf. Tvorby se zúčastňovali také medailéři kutnohorští (Jan z Liboslavě, Jiří z Rásné) a pražští (Jan Konrád Greuter, Donát Starck a Šalamoun Škultéta). Jáchymovské (též krušno–horské) medaile byly často později pro svou velkou oblibu hojně napodobovány. Měly velký vliv na pozdější medailérskou tvorbu u nás a pro svou uměleckou hodnotu jsou dodnes vysoce ceněny.

JEMNICE-mincovna – o existenci této moravské mincovny jsou jen nepřímé zprávy. Vztahují se k osobě Martina z Radotic, který byl jemnickým rychtářem a mincmistrem. Od roku 1390 se s ním pak jako s mincmistrem setkáváme v Brně. Předpokladem pro vznik mincovny v Jemnici byla těžba drahých kovů a poloha města na křižovatce obchodních cest. Právo dolovat zlato i jiné kovy (podle jihlavského horního práva) v dolech nedaleko Jemnice bylo potvrzeno listinou z roku 1345.

JIČÍN-mincovna – mincovna zřízená jako vévodská Albrechtem z Valdštejna (1625–1634), dnes rohový dům v Panské ulici. V činnosti byla v letech 1626–1634. Mincmistry byli J. Reick 1626 až 1630 (přechodně 1629 M. Miller a 1630 J. Peckstein) a Š. Steinmüller 1630–1634. Raženy byly 10, 5, 2 a 1 dukáty, 2 tolary, tolary, ½ tolary, 3 krejcary, ½ krejcary a "početní peníze. Po Valdštejnově zavraždění v Chebu roku 1634 byla mincovna zrušena a všechny vévodovy ražby rychle staženy z oběhu, proto jsou s výjimkou 3 krejcarů (grošů) všechny jičínské ražby vysoce vzácné. Je známa řada padělků jičínských tolarových ražeb i početních peněz.

JIHLAVA-mincovna – moravská středověká mincovna. Počátky mincovní činnosti v Jihlavě souvisí s objevy stříbrných ložisek, jejichž odkrytí se klade do let 1234–1240, a se založením města. Nejstarší písemný záznam o jihlavské mincovně spadá do poloviny 13. století v Jihlavském městském a horním právu, které se klade k roku 1249. V něm je zmínka o mincmistru a jeho pravomocích v souvislosti se stíháním padělatelů mincí. Jiná se týkají mincířů, kteří by dodávali do mincovny falešné denáry. Přímým dokladem o jihlavské mincovně je až listina Přemysla Otakara II. (1253–1278) z roku 1275, kterou se mincovna postupuje do dědičného držení třem mincmistrům. Předpokládá se, že jihlavská mincovna pracovala již kolem roku 1250, výraznější činnost se klade k roku 1260 v souvislosti se zavedením ražby malých moravských brakteátů. Na základě mincovní reformy Václava II. (1278-1305) v roce 1300 byla jihlavská mincovna přenesena do Kutné Hory. Svědčí o tom jihlavský znak (ježek) nad jednou z mincovních dílen (viz šmitna) ve Vlašském dvoře. Ve 14. století není mincovní činnost v Jihlavě prokázána. Až v 15. století dochází k otevření městské mincovny, podobně jako u jiných moravských měst, v souvislosti s jejich rostoucí politickou a hospodářskou mocí. Do první poloviny 15. století klade P. Radoměrský do Jihlavy napodobeniny (viz beischlag) současných vídeňských feniků i ražbu unikátního dukátu moravského markraběte Jošta (1375–1411). Bezpečně je mincování prokázáno v Jihlavě až na konci 30. let 15. století. Jihlavě je také přisuzována kontramarka na pražských groších s obrázkem ježka. Rozhodující podíl na ražbě městské mince připadá Jihlavě až ve druhé polovině 15. století. I když mincovní privilegium není z této doby známo, je z jiných písemných pramenů doložena existence městské drobné stříbrné mince, jednalo se o kruhové peníze s orlicí, nesoucí v prsním štítku písmeno I (viz kruhové peníze a peníze se čtyřrázem) byly raženy zejména v letech 1458–1465 a 1489–1495. Mincovní právo bylo uděleno Jihlavě spolu s Brnem, Olomoucí a Znojmem císařem Friedrichem III. (1440-1493) roku 1467.

K – značka mincovny Kremnica 1765–1799. Také zkratka pro protektorátní korunu v době německé okupace Čech a Moravy.

KARLOVSKÝ BĚLEHRAD-mincovna (Karlsburg, Gyula Fehérvar dnes Alba Julia v Rumunsku) – značka této mincovny se vyskytuje na ražbách Habsburků od roku 1716, nejprve jako A–I, tedy Al ba Julia. Mincovna ležela na území tehdejšího Sedmihradska. Razila obvyklé zlaté, stříbrné i měděné nominály. V době vlády Marie Terezie (1740–1780) byl Karlovský Bělehrad druhou nejvýznamnější mincovnou po Kremnici pro ražbu zlatých mincí. Mincovna tu byla uzavřena v roce 1871.

KB, K–B – značka mincovny Kremnica v letech 1525–1918.

K–C – mincovní značka mincovny Kremnica na uherských 4 denárech z roku 1559.

KLADSKO-mincovna – slezská mincovna existující zřejmě již ve 13. století do doby centralizace mincoven do Kutné Hory v roce 1300. První prokazatelné kladské mince (dvoustranné a jednostranné haléře) razil rod pánu z Častolovic a Lichtenburku (1431–1454). Na ně navázaly v letech 1454–1500 ražby pánů rodu z Kunštátu a Poděbrad. Jednalo se o tzv. haléře a peníze kutnohorského typu (viz kruhový peníz) a tzv. kladské haléře. S nástupem pánů z Hardeku (1501–1534), kteří začali používat nové mincovní právo, se změnil i charakter jejich ražeb. Kladská mincovna začala razit tzv. feniky rakouského typu s letopočtem, kladské haléře a bílé dvoustranné peníze. Je znám i unikátní kladský dukát, přestože k ražbě zlatých mincí neměli Hardekové právo. Dalším rodem razícím v Kladsku mince byli Pernštejnové (Jan z Pernštejna 1537–1548). Ti razili dukáty, tolary s jejich násobky a díly běžné pro mincovnictví tohoto období, dále groše a haléře. Pernštejnské mince již mimo vlastního znaku nesou českého lva. Arnošt Bavorský obdržel Kladsko do zástavy 1549 a v letech 1549 až 1560 razil v Salcburku (vlastní mincovnu v Kladsku již neobnovil) dukát a unikátní tolar. Za Ferdinanda III. (1637–1657) se opět stala kladská mincovna vládní a pod mincmistry J. J. Huserem (1627–1628), P. Hemou (1628–1633) J. Wernerem (1640 až 1654) razila dukáty (s násobky), tolary (s násobky), groše, krejcary a půlkrejcary. Mincovna pokračovala i za Leopolda I. (1657–1705) (mincmistr J. Werner 1657–1660) a v roce 1655 razila poslední vládní ražby. V letech 1664–1665 za nájemce Franze Barona de Lisoly byl ještě ražen 15ti krejcar 1664, 6ti krejcar a groš 1665. Po odtržení Kladska od Čech 1742 pruským králem Friedrichem II. (1740–1786) razila mincovna ještě v letech 1807–1809 a 1813 pruské mince a rovněž slezské zemské mince. 

KLUČBOREK-mincovna (Kluczbork, Kreuzburg) – slezská mincovna Lehnicko–Břežského knížectví, ve které razil kníže Boleslav III. (1296–1352) kvartníky. Později zde v letech 1621–1622 Jan Kristián (1621–1639) razil 3 a 24 krejcar, ½ tolar, tolar a 5ti dukát. V letech 1621–1622 byly v této slezské mincovně též raženy krejcary a grešle (mincmistr B. Hase) pro evangelické stavy.

KOŠICE-mincovna – uherská mincovna, která působila již za vlády Ludvíka I. (II.) Jagellonského (1516–1526) jako městská. Mandátem z 13. 9. 1528 byla mincovna pronajata Ferdinandem I. (1526–1564) opět městu, razila však mince vládní, protože se panovník nevzdal mincovního práva. V této době byly raženy pouze drobné nominály – denáry a oboly. Jejich ražba však byla roku 1533 ukončena. Další ražba byla obnovena 30. 6. 1574 za Maxmiliána II. (1564–1576) a roku 1576 byl jmenován mincmistrem Jakub Pendler. Ten se snažil mincovnu přenést do Sedmihradska, avšak 1579 zemřel. Vedení mincovny se ujal vardajn Kryštof Hardek. Mincovna však byla již roku 1581 uzavřena. K obnovení činnosti došlo až v roce 1693 za vlády Leopolda I. (1657–1705). Byly raženy jen menší stříbrné nominály do hodnoty 15ti krejcaru. Po velkém vzestupu těžby stříbra ve slovenských horách nastal rychlý pokles, takže mincovna byla opět 1698 uzavřena. Protože mincovní vybavení nebylo odvezeno, posloužila mincovna v letech 1704–1707 k ražbě měděných mincí (viz poltura) povstání Malkontentů. Mincovní činnost však byla v roce 1707 ukončena a mincovna definitivně zanikla roku 1709.

KOUŘIM-mincovna původně sídlo slovanského kmene Zličanů se stejnojmenným hradem. Některými numismatiky (J. Smolík, E. Fiala, F. Cach, K. Turnwald, B. Svoboda) byla do Kouřimi kladena mincovna razící denáry za vlády knížete Jaromíra. Skupina písmen OTESA CVRIM v opise byla vykládána jako jméno mincovny a jméno monetaria (Otěša?). Koruptela opisu na opačné straně byla interpretována jako Jaromírovo jméno. Jiní badatelé (V. Katz, G. Skalský, R. Turek) existenci kouřimské mincovny odmítli.

KOZLÍ-mincovna (Kozle, Cosel) – slezská mincovna razící pro knížete Kazimíra II. (1281–1312) kvartníky a později za panování neznámého vládce haléře. Mimo drobné haléře z 15. století je tato mincovna známa jako jedna z mála, kde byly raženy nouzové groše, krejcary a grešle. Důvodem bylo zřejmě Prusko–Polské střetnutí roku 1761.

KREMNICA-mincovna – přední uherská, později slovenská mincovna. Kremnica byla založena jako hornická osada a v roce byla 1328 povýšena na město a současně v ní byla uvedena v činnost i mincovna. Prvými mincemi byly zlaté florény a dukáty Karla Roberta (1308–1342). Zároveň byl ražen uherský gros podle vzoru pražského groše z kutnohorské mincovny. Ve zlatých i stříbrných ražbách pokračoval Karlův syn Ludvík I. Veliký (1342–1382). Ražba stříbrných grošů byla v Uhrách však roku 1364 zastavena a obnovil ji až roku 1468 Matyáš Korvín. Ražba zlatých dukátů pokračovala v kremnické mincovně bez přerušení až do roku 1881. Stejně tak neustala ražba drobných stříbrných uherských nominálů (denáry a oboly). Vzhledem k postupnému mincovnímu vývoji dosahovaly kremnické ražby, obzvláště zlaté, vysoké výtvarné úrovně. Ilustrují to zejména dukáty Zikmunda Lucemburského (1387–1437) a Matyáše Korvína (1458–1490) ražené v obrovském množství a záhy ovládající jako kvalitní zlaté nominály celou střední Evropu. Tyto mince nesou nejčastěji obrazy uherských patronů sv. Ladislava a Panny Marie. Na Zikmundových dukátech se poprvé objevil čtvrcený uherský znak. S tímto znakem se setkáváme i na dukátech Alberta (1437–1439), Vladislava I. Jagellonské ho (1440-1444) a Matyáše Korvína. Na rozhraní 15. a 16. století se po vzoru západních zemí začala projevovat snaha razit větší stříbrné nominály jako groše, ale také těžké stříbrné mince (ne zcela správně) označované jako guldinery. To se dělo za vlády Matyáše Korvína, hlavně však za panování Vladislava II. Jagellonského (1419–1516) a Ludvíka (II.) Jagellonského (1516–1526) Pravidelná ražba tolarů byla v Kremnici zahájena v roce 1553. Kremnická mincovna pracovala bez přerušení až do konce krátké vlády císaře Karla I. (1916–1918) a razila všechny obvyklé zlaté a stříbrné nominály včetně jejich násobků a dílů. Typické pro tuto mincovnu jsou zlaté odražky z drobných stříbrných nominálů uherských denárů a obolů. Jako numismatickou raritu možno uvést 1 000 dukát ražený v roce 1745 na zakázku hraběte Pálffyho. V roce 1921 byla v kremnické mincovně jako jediné státní zahájena ražba československých mincí (prvou byl 20ti haléř). Ta s výjimkou období Slovenského státu, kdy razila mince pro Slovenskou republiku, emitovala všechny ražby až do konce roku 1992, kdy došlo k rozdělení obou států. Mimo oběžné mince se v Kremnici razily stříbrné pamětní mince, svatováclavské dukáty s jejich násobky a po roce 1978 také dukáty s tématikou Karla IV. Současně s ražbou oběžných mincí byla v Kremnici počínaje vládou Matyáše Korvína zahájena ražba medailí, které měly od počátku vysokou výtvarnou úroveň. Od poloviny 16. století byly po vzoru Jáchymova raženy také náboženské medaile. Z kremnických dílen vzešla též řada vynikajících portrétních medailí. Tato tvorba pokračovala i za doby Československé republiky a prakticky veškerá medailérská produkce pocházela z této mincovny. Kremnická mincovna je i po rozdělení státu 1992 nadále v činnosti a razí slovenské oběžné mince i medaile.

KROMĚŘÍŽ-mincovna – moravská mincovna založená na počátku 17. století, kdy se olomoucký biskup František kardinál Ditrichštejn (1599–1636) domohl na císaři Rudolfovi II. (1576–1611) uznání mincovního práva olomouckých biskupů v návaznosti na privilegia pro biskupskou mincovnu v Podivíně. Toto privilegium bylo potvrzeno 5. 1. 1608 a počátek ražby je kladen do roku 1613. F. Ditrichštejn razil mince až do doby stavovského povstání roku 1619 (mincmistři nejsou přesvědčivě známi). Po bělohorské porážce roku 1621 pokračoval v ražbě v Brně a Olomouci (v Brně razil biskupské mince mincmistr K. Wohnsiedler). Mincovní činnost byla v Kroměříži obnovena až roku 1650. Dalším biskupem razícím v Kroměříži byl arcivévoda Leopold Vilém (1637–1662). Ten pověřil správou mincovny mincmistry H. Losze a J. J. Husera, později J. F. Reuttera a A. Rossiho a nakonec P. Buoncompagniho. Za působení tohoto mincmistra byla mincovna přestěhována do Vyškova, kde působila v letech 1659–1664. V této mincovně bylo raženo i za krátké vlády mladičkého biskupa Karla Josefa (1663–1664). Další biskup Karel II. z Lichtenštejna (1664–1695) již po roce 1665 razil opět v Kroměříži a k tomuto účelu od základu rekonstruoval mincovnu na Sladovnách. Tento biskup od roku 1668 převzal správu mincovny plně do svých rukou, využíval pouze služeb vardajnů (V. Altenburger 1667–1668, M. Osterreicher 1677, S. O. Sinapi 1677–1684 a 1689–1695, B. Trtina 1684–1689). Největší rozkvět zažila kroměřížská mincovna právě za Karla II. z Lichtenštejna a za úřadu dalších dvou biskupů Karla III. Lotrinského (1695–1710) (vardajn M. F. Indegrenze) a Wolfganga Hanibala Schrattenbacha (1711–1738) (vardajn M. F. Indergrenze a M. O. Sembler). Od roku 1699 byly raženy obvyklé dukátové, tolarové ražby i násobky s jejich díly a barokní medaile. Za působení dalšího biskupa Jakuba Arnošta Lichtenštejna (1738–1745) již nastal výrazný mincovní útlum, byly raženy jen zlaté ražby a tolary po ročnících. Císařský dvůr nelibě nesl bohaté mincovnictví olomouckých biskupů, přinášející zvláště ražbou drobných nominálů značný zisk. Mincovnictví biskupa Ferdinanda Troyera (1745–1758) se omezilo na ražbu intronizačních medailí a mincí ročníků 1750, 1752 a 1756 (vardajn M. O. Sembler). Činnost mincovny nebyla biskupovi Leopoldu z Egkhu a Hungersbachu (1758–1760) z rozhodnutí Marie Terezie (1740–1780) povolena. Mincovna byla roku 1759 definitivně zrušena a zařízení převezeno do Vídně. Biskupům a poté arcibiskupům (od roku 1777) olomouckým bylo nařízeno razit své mince pouze ve vládních mincovnách. Ve vídeňské mincovně razil až v roce 1779 arcibiskup Antonín Teodor Colloredo–Waldsee (1777–1811) a jako poslední arcibiskup Rudolf Jan (1819–1830). Tyto ražby jsou již jen matným odleskem kdysi tak slavného mincovního privilegia. Olomoučtí arcibiskupové razili řadu medailí, ty však pocházejí z mincovny vídeňské a později ze státní mincovny v Kremnici.

KROSNO-mincovna Krosno Odrzanskie, Krossen) – slezská mincovna hlohovského knížectví, jejíž prvními ražbami byly kvartníky za panování knížete Jindřicha III. (1273–1309). Pozdější produkce v této mincovny probíhala ve dvou etapách. Groše s letopočty 1511–1514 byly raženy za Joachima I., kurfiřta braniborského (1498–1533). Tolarové období bylo reprezentováno za vlády Friedricha Wilhelma (Bedřicha Viléma), kurfiřta braniborského (1660–1688) v letech 1665–1687 ražbou 1/3 tolaru, 15ti krejcaru, 6ti krejcaru, 3 krejcaru a krejcaru. Mincovnictví končí roku 1688 spojením Krosna s Brandenburgem (poslední ražby nesou letopočet 1666).

KRNOV-mincovna (Karniów, Jägerndorf) – slezská mincovna, jejíž činnost je poprvé doložena ve 12. – 13. století na nedalekém hradu Cvilín. Krnovská mincovna poprvé razila po roce 1437 za knížete Mikuláše V. (1437–1454) drobné stříbrné mince (duté peníze). Další ražba je datována do roku 1475, kdy v Krnovė razil královské mince (groš a ½ groš) Matyáš Korvín (1458 až 1490). Další mincovnictví je doložena až za panování Hohenzollernů. Prvým byl markrabě Georg (Jiří) (1523–1543). Ten razil jen medaile, mince začal razit v letech 1557–1558 až jeho syn Georg Friedrich (Jiří Bedřich, 1543–1603), markrabě braniborský a kníže krnovský. Mincmistry byly Štěpán Kemlein a později H. Endres. S jeho mincovní značkou byl 1560–1564 ražen zlatý gulden (1563), tolar (1560, 1563–1564), ½ tolar (1560 a 1562), ¼ tolar (1560), 2 krejcar (1563), krejcar (1562 až 1563), haléř (1563) a fenik (bez letopočtu). Roku 1564 byl ražen zlatník. Zároveň se od počátku 60. let 16. století datuje snaha Ferdinanda I. omezit krnovské mincovnictví. Byla zastavena ražba krejcarů a feniků a později i tolarů. Mincmistry byli od roku 1567 D. Jokischmann, 1568 Gregor Emich a jeho syn Leonhard. V této době byly raženy dukátové i tolarové násobky. Po smrti Jiřího Bedřicha převzal vládu Krnovska kurfiřt Joachim Friedrich (1603–1606). Mincmistr L. Emich razil 2 tolary, tolary a ½ tolary s letopočtem 1606. Panství bylo později (1606) převedeno na Johanna Georga (Jan Jiří Krnovský, 1606–1624), který razil dukáty a tolary s jejich násobky. Jako mincmistři jsou doloženi Valentin Janus a Kašpar Hennemann. Mincovna byla umístěna v minoritském klášteře. Protože se Jan Jiří přidal za třicetileté války do protihabsburského tábora, bylo krnovské panství Ferdinandem II. (1619–1637) zkonfiskováno a 1623 uděleno knížeti Karlu z Lichtenštejna (1569–1627) i s mincovním právem. Ten pak razil na paměť získání panství 5, 4, 3 a 2 tolary, krejcary a groše. Tím končí krnovské mincovnictví. Později jsou již doloženy jen nouzové mince z 20. let toho století. Vládní mincovní činnost krnovské mincovny je známa ze druhé poloviny vlády Ferdinanda I. (1526–1564) za Georga Friedricha (Jiřího Bedřicha), markraběte braniborského a knížete krnovského (1543–1603). Z vládních mincí zde byl ražen bílý peníz (bez letopočtu a ročník 1563) a slezský haléř (1562 a 1563), oba nominály za mincmistra J. Endrese.

KUTNÁ HORA-mincovna – přední česká středověká mincovna. Dolování a zpracování stříbra je v okolí Kutné Hory doloženo již v 10. století, kdy v nedalekém Malíně pracovala slavníkovská mincovna. Počátky dolování souvisí také se založením cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory roku 1142. Kutná Hora byla založena českým králem Václavem II. (1283–1305) na bohatých ložiscích stříbra, těžených již v 70. letech 13. století. Závratně bohaté zisky stříbra v 90. letech 13. století vedly krále po založení města roku 1300 k vyhlášení nejen rozhodující organizační změny v hornictví – Ius regale montanorum – Královského horního řádu – ale také k významné měnové reformě. Tou bylo zavedení nové těžké stříbrné mince – pražského groše, který se dělil na 12 parvů. Mincovní činnost probíhala v tzv. Vlašském dvoře, který se záhy stal též občasným královským sídlem. Do Vlašského dvora byly soustředěny všechny doposud pracující mincovny království. Do smrti Václava II. roku 1305 zde probíhala ražba pražských grošů a parvů. V 1305–1310 za vlády Václava III. (1305–1306), Rudolfa Habsburského (1306–1307) a Jindřicha Korutanského (1307 až 1310) nebyly mince v Kutné Hoře zřejmě vůbec raženy. Ražbu obnovil až Jan Lucemburský (1310–1346) asi ihned po nástupu své vlády. Byly opět raženy pražské groše a parvy, na počátku vlády také velmi vzácně půlgroše. Karel IV. (1346–1378) pokračoval v ražbě pražských grošů a parvů, poprvé byly raženy také tlusté groše. Přestože těžba stříbra výrazně stoupala, jakost (zrno) grošů postupně klesala. Z konce vlády Karla IV. je poprvé znám mincmistr (J. Rotlev 1370–1375). Nejméně kvalitní byly ražby Václava IV. (1378–1419), které však na mincích nesly jméno Václav III. (to proto, že Václav III., syn Václava II., nebyl do svého zavraždění roku 1306 na českého krále korunován). Za vlády Václava IV. byly zároveň místo parvů zavedeny roku 1384 jednostranné peníze (viz peníz se čtyřrázem, kruhový peníz), které byly 1/7 pražského groše a poloviny penízů byly haléře. Jako mincmistr je znám K. Kapliř ze Sulevic (1875–1377(?) a 1386–1388), M. Rotlev (1377–1382), Petr z Pisku (1395–1396?), Konrád z Vechty (1401–1402) a P. Zmrzlík ze Svojšína (1406–1419). Po smrti Václava IV. roku 1419 a vypuknutí husitských válek byla ražba grošů přerušena (zřejmě určitý čas ještě probíhala v Praze). V Kutné Hoře (která zůstala na protihusitské straně) dále probíhala ražba pouze drobné mince – jednostranných peněz (viz horský peníz). Zikmund Lucemburský (1420–1437) sesadil P. Zmrzlíka a dosadil loajálního mincmistra M. Divůčka z Jemniště. Roku 1421 byla Kutná Hora dobyta Pražany a do úřadu mincmistra byl dosazen opět P. Zmrzlík, který však ještě týž rok v Praze zemřel. Novým mincmistrem se stal O. Vavák z Hradce. V roce 1422 snad byly v Kutné Hoře mimo drobných mincí raženy i pražské groše se jménem Václava IV., numismaticky tyto ražby určeny zatím nebyly. Po vítězství husitů v bitvě u Malešova roku 1424 byl odvolán mincmistr H. Ostrovský. Během dalších neklidných dob Kutná Hora zřejmě neustávala v ražbě drobných horských peněz, jejichž rozlišení jako němých je obtížné. Jako společní mincmistři jsou v této době známi Mikuláš ze Suchdola za stranu táborskou a Ambrož za stranu sirotků z Prahy, od roku 1437 pak Jan Čabelický vykonávající mincmistrovský úřad až do roku 1454. O určitou chronologii těchto ražeb se pokusil především K. Castelin (Česká drobná mince doby předhusitské a husitské). Po smrti Zikmunda Lucemburského roku 1437 měl nastoupit na trůn jeho zeť Albrecht II. Habsburský, který přislíbil zlepšit upadající mincovnictví. Korunován byl v Praze 1438, ale již 1439 zemřel. Po obsazení Prahy Jiřím z Poděbrad (1448) došlo k částečnému uklidnění situace a roku 1450 je zaznamenána mincovní reforma, která zlepšila jakost doposud ražených drobných horských peněz (kruhových penízů) a haléřů. Ty byly raženy i během krátké vlády Ladislava Pohrobka (1453–1457). Po nástupu Jiřího z Poděbrad na trůn (1458–1471) byl v roce 1458 ustanoven mincmistrem Z. Kostka z Postupic, který zastával úřad do roku 1468 (v roce 1462 byl jmenován nejvyšším mincmistrem). Roku 1469 byla po dlouhé přestávce obnovena ražba pražského groše, který jakostí (zrnem) navázal na groše Václava IV. Razidla byla prací J. Zlatníka. Současně pokračovala ražba jednostranných peněz se Ivem–horských peněz a haléřů (viz kruhový peníz a haléř). Také Vladislav II. Jagelonský (1471–1516) razil pražské groše, a to ve velkém množství, které se dochovaly v dlouhé řadě typů a variant. Později (1483) byla zahájena ražba bílých peněz dvoustranných i jednostranných, které byly 1/7 pražského groše a malých peněz (1482), které byly 1/14 groše. Razidla v této době jsou také dílem J. Zlatníka (1471–1477), dále Říhy Zlatníka (1477 až 1479), Jíši (Giessa) (1479–1494) a Hanuše z Řásné (1502 až 1516). Za vlády Ludvíka Jagelonského (1516–1526) byla produkce pražských grošů v Kutné Hoře minimální snad z důvodů nasycení oběhu pražskými groši Vladislava II. Jagellonského. K jejich ražbě došlo ve dvou krátkých obdobích v letech 1523–1524. Ve větším množství pokračovala pouze ražba bílých a malých peněz až do doby nástupu vlády Ferdinanda I. (1526–1564). S jeho jménem byly raženy opět pražské groše bez letopočtu a od roku 1533 do roku 1547 s letopočtem. Povolením císaře ze dne 2. 12. 1547 byl do počátku roku 1548 ražen nový typ pražského groše - tzv. lehký pražský groš o hmotnosti 1,74 g. Později již nebyla jeho ražba obnovena. Dále byly raženy bílé (bez letopočtu a 1562-1564) a malé peníze (bez letopočtu 1530–1535, 1537–1539, 1541 a 1545–1549, 1551 a 1561–1563). Od roku 1543 byla v Kutné Hoře zavedena ražba tolaru a jeho dílů. Mincmistry byli J. Jeptiška a P. Podivický (1522–1539), P. Podivický a J. Hubáček (1540–1545), P. Podivický a M. Lídl (1545–1555) a M. Lidl a L. Karel (1556–1566). Ražen byl tolar (1543–1561), ½ tolar (1545, 1549–1553, 1555–1560), dále ¼ tolar (1544–1545, 1549–1550, 1552, 1555–1556, 1558 až 1561), zlatník (60ti krejcar 1562–1564), ½ zlatník (30ti krejcar 1562–1564), 10ti krejcar (1562–1564). Za vlády Maxmiliána II. (1564–1576) byl za mincmistrů M. Lídla a L. Karla (1564–1566), L. Karla a J. Šatného (1566–1568), J. Samého a S. Vodolínského a J. Šatného 1576 ražen zlatník (1565-1573), ½ zlatník, 10ti krejcar (1565–1572), tolar (1573 až 1577), ½ tolar (1573–1577), ¼ tolar (1573–1577), bílý peníz (1564–1577) a malý peníz (1564–1577). Poprvé byl ražen bílý groš (1573–1577). Od roku 1573 spolu s návratem k tolarové měně byla zavedena povinnost mincmistrů označovat své ražby značkami (viz mincmistrovské značky). Za Rudolfa II. (1576 až 1611) produkce kutnohorské mincovny výrazně stoupala současně s útlumem činností mincovny v Jáchymově. Po roce 1600 se však i v Kutné Hoře začal projevovat úpadek dolování se současným poklesem mincovní produkce. Mincmistry byli J. Šatný (1576–1592), W. Herold (1592–1597), J. Dominig (1597–1599), J. Spiess (1599–1603), D. Enderle (1603 až 1608) a P. Škréta (1608–1612). Ražen byl 10ti dukát (bez letopočtu a 1603), 4 tolar (1603–1604), 3 tolar (1603–1605 a 1607 až 1608), 2 tolar (1603–1611), tolar (1578–1612), ½ tolar (1578 až 1606, 1608 a 1610–1611), ¼ tolar (1578–1607 a 1609–1611), bílý groš (1576–1605 a 1608–1610), malý groš (1578–1611), bílý peníz (1578–1604 a 1606–1611), malý peníz (1577–1612). Za Matyáše (1611–1619) byli v úřadě mincmistra P. Škréta (1612), J. Šultys (1612–1613), A. Šmilauer (1614 až 1615), P. Škréta 1616, (neobsazeno mincmistrem 17. 11. 1615 až 17. 3. 1617) a Š. Hölzl (1617–1619). Ražen byl 2 tolar (1612 až 1619), tolar 1612–1620), ½ tolar (1612–1619), ¼ tolar (1612–1619), bílý groš (1616–1619), malý groš (1612–1615 a 1617–1619), bílý peníz (1612 a 1615–1619) a malý peníz (1612–1619). Čeští stavové razili v Kutné Hoře v letech 1619–1620 pod mincmistrem Š. Hölzlem 24 krejcar (1619–1620), 12ti krejcar (1619), 3 krejcar (1619), krejcar (1619) a bílý peníz (1619). Stejný mincmistr působil za vlády Friedricha Falckého (1619 až 1620) a razil 70ti krejcar (1620), 60ti krejcar (1620), 48 krejcar (1620), 24 krejcar (1620), 12ti krejcar (1620), bílý peníz (1619 až 1620) a malý peníz (1619–1620). Největší množství druhů nominálů razila mincovna v období dlouhé (kiprové) mince 1620 až 1623 (viz konsorcium Hanse de Witteho). Za mincmistra Š. Hölzla byly raženy 300,150,140,120,75,70,60,37 a 1/2, 37, 30, 48, 24, 15, 12, 3 a 1 krejcar, 1/2 a ¼ krejcar a haléř. Nominálů bylo raženo tolik, protože se jejich hodnota vlivem rychle probíhající inflace měnila. K mincovní reformě došlo po kaládě roku 1623 a byla opět zavedena ražba tolarových nominálů za mincmistrů S. Hölzla (1623 až 1632), (1632–1633 nebylo místo mincmistra obsazeno) H. Prunze (1633–1635), V. Neumanna 1635 jako správce (7. 1. 1635 byla Kutná Hora obsazena švédským vojskem a 5 měsíců mincovna nerazila), za J. V. Geronise 1636–1637. Byl ražen 6 tolar (1631), 2 tolar (1623–1628 a 1630–1634), tolar (1623–1634 a 1636), ½ tolar (1623–1634), ¼ tolar (1623–1634 a 1637 až 1638), 3 krejcar (1623–1637), krejcar (1624–1625 a 1627 až 1628), ½ krejcar (jednostranný) (1623–1624 a 1626–1634) a ¼ krejcar (jednostranný) (1623–1630 a 1633). Ferdinand III. (1637–1657) razil (pod mincmistry J. V. Geronisem 1637–1643, místo neobsazeno 1643–1654 (roku 1643 mincovna 11 měsíců pro vydrancování švédským vojskem nerazila) a Ř. Hacklem (1654–1657) 2 tolar (1638), tolar (1638–1639, 1641 a 1643), ½ tolar (1638, 1641 a 1643), ¼ tolar (1638 a 1641), 3 krejcar (1638–1643 a 1654–1657), krejcar (1654), ½ krejcar (1654 a 1656) a ¼ krejcar (1640 a 1654). Leopold I. (1657–1705) razil za mincmistrů Ř. Hackla (1657–1677), K. Kraheho (1677 až 1702) a B. Wohnsiedlera (1702–1705) 10ti dukát (1669), 5ti dukát (1669), 2 dukát (1670), ½ dukát (1690), ¼ dukát (1690), dále 2 tolar (1666, 1669 a 1671), tolar (1659, 1666, 1669, 1671, 1677 a 1695), ½ tolar (1671 a 1695), 15ti krejcar (1694–1696), 3 krejcar (1658–1671, 1673, 1675–1701 a 1705 až 1706), krejcar (1759–1668, 1671, 1675, 1680-1681, 1683–1684, 1686–1705), ½ krejcar 1663, 1665, 1667–1670, až 1675, 1678, 1680-1681, 1683, 1686, 1688–1694, 1696–1705). Od počátku vlády Leopolda I. těžba dolů opět upadala a mincovnictví bylo soustředěno hlavně na ražbu drobných mincí. Ke zlepšení stavu dolů došlo za vlády Josefa I. (1705–1711), kdy za mincmistra B. Wohnsiedlera (1705–1711) byl ražen tolar (1711), 3 krejcar (1705–1711), krejcar (1706–1710 a ½ krejcar (1706–1711). K dalšímu zlepšování těžby stříbra v Kutné Hoře došlo i za panování Karla VI. (1711–1740). Přes problémy okolo odchodu mincířů byl ražen za mincmistrů B. Wohnsiedlera (1711–1716) a J. F. Weyera (1716–1726) tolar (1712), ½ tolar (1712–1726), ¼ tolar (1715 a 1719), 3 krejcar (1712–1716 a 1718), krejcar (1712–1724 a 1726) a ½ krejcar (1712–1724 a 1726). V roce 1726 byla mincovní činnost v kutnohorské mincovně definitivně ukončena. Po celou dobu své existence mincovna pracovala ve Vlašském dvoře.

K v B – značka mincovny Kremnica v letech 1657–1705.

LAUF U NORIMBERKA-mincovna (dnes Lauf an der Pegnitz v SRN) – rodiště krále Václava IV. (1378–1419) v tehdejší Českém (Horním) Falcku. Označení Falcko (Falc) nesou v Německu dvě historická území – jedno při řece Rýnu (Rýnská Falc), druhé v rámci dnešního Bavorska (tzv. Horní Falc). To koupí získal roku 1355 Karel IV. (1346–1378) a připojil k zemím Koruny české jako tzv. Nové Čechy. Za panování Václava IV. (1378–1419) byla část falckým kurfiřtem Ruprechtem II. († 1398) získána zpět. Když byl syn Ruprechta II. Ruprecht III. (1400–1410) zvolen proti Václavovi IV. roku 1400 německým a římským králem, bylo Falcko jako celek opět připojeno k římsko-německé říši. Mincovna Lauf byla umístěna v dodnes dochovaném hradu. Do této mincovny jsou nejistě umísťovány některé drobné stříbrné ražby Karla IV. a také Václava IV. s portrétem.

LEHNICE-mincovna (Liegnitz, dnes Legnica v Polsku) – slezská mincovna. Prvními ražbami jsou brakteáty z doby vlády údělného piastovského knížete Jindřicha I. Bradatého (1201–1238?). Kníže Boleslav III. Břežský (1296–1352) pokračoval v ražbě kvartníků a brakteátových haléřů. Další ražby (dukáty) jsou známé se jménem Václava I., knížete lehnického a těšínského (1319–1364) a byly raženy v Lehnici a na Zlatých Horách kolem roku 1346. Podobné nominály razila i vdova po Václavovi Anna Těšínská. V dalším období byly raženy jen městské haléře na konci 15. století. Lenní Piastovci počínaje Friedrichem II. (1495–1547) razili v Lehnici groše a ½ groše, přičemž prvým ročníkem je 1505. Od roku 1541 byla zahájena ražba dukátů a tolarů i s jejich díly. Raženy byly také 3 groše a groše podle polského měnového systému. Počátkem 17. století stoupala ražba krejcarů a jejich násobků, která vyvrcholila v období třiceti leté války ražbou 24 krejcarů. Naopak konec 17. století je poznamenán masovou produkcí 15ti krejcarů, 6ti krejcarů a 3 krejcarů. Po celou dobu činnosti byla lehnická mincovna jako vévodská. Vládní ražby v ní byly raženy pouze v roce 1621, kdy zde slezské stavy razily 30ti krejcar (mincmistr K. Cantor). Mincovna Lehnice byla uzavřena v roce 1675 v souvislosti se smrtí vůbec posledního knížete z rodu Piastovců Jiřího Viléma (Georg Wilhelm, 1672–1675).

LIBICE-mincovna – slovanské hradiště na východ od Poděbrad. Poslední sídlo rodu Slavníkovců, které bylo na příkaz knížete Boleslava II. 28. 9. 995 dobyto a zničeno. Na Libici byl ražen jeden ze vzácných typů slavníkovských denárů s opisy ZOBEZLAV (Soběslav) a LIVBVZ (Libice).

L M – značka mincmistra L. Mittermayera v mincovně Velká Baňa v letech 1673–1677.

LVŮVEK-mincovna (Löwenberg, dnes Lwowek v Polsku) – slezská mincovna, ve které byly nejprve za knížat Bolka I. (1278 až 1301) a Bernarda (1301–1326) nebo Jindřicha (1301–1346) raženy kvartníky a haléře. Do této mincovny je dále nejistě řazena drobná haléřová ražba z 15. století nesoucí nekorunované písmeno L. Do Lvůvku je také kladen střelecký tolar nesoucí znak města s titulem císaře Matyáše (1611–1619).

M – značka mincovny Milán v letech 1780 – 1859.

MALÍN-mincovna – sídlo českého rodu Slavníkovců na sever od dnešní Kutné Hory. Byly zde zřejmě v letech 985–995 raženy denáry se jménem Soběslava Slavníkovce (985–995) a jménem Malína jako mincovního místa (ZOBEZLAV – MALIN CIVITAS). Jako zdroj drahého kovu k ražbě sloužily zřejmě již tehdy povrchová ložiska stříbra, díky kterým o tři století později v blízkosti vznikla Kutná Hora. Pod stoupajícím tlakem Přemyslovců byl Malín Slavníkovci vyklizen a rod (na krátkou dobu před svým vyhubením) roku 955 přesídlil na Libici.

MALÝ HLOHOV-mincovna (Glogówek, Klein Glogau) – slezská mincovna v Opolském knížectví, ze které jsou známy pouze haléře ražené v 15. století.

MĚLNÍK-mincovna – věnné město českých kněžen a královen. Manželka Boleslava II. (672-999) kněžna Emma († 1006) zde razila denáry ethelredského typu s opisem ENMA REGINA a MELNIC CIVITAS. Dobu ražby někteří badatelé (G. Skalský, J. Hásková) kladou do konce doby vlády Boleslava II. (985 až 995). Jiní (P. Radoměrský, W. Hahn) se domnívají, že byly mělnické denáry raženy až jako vdovské mince po návratu Emmy z vyhnanství v Bavorsku roku 1003.

MIKULOV-mincovna – moravská mincovna přenesená 1627 z Olomouce, která razila v letech 1627–1628, 3 krejcary a krejcary (mincovní razidla sem byla dodána z uzavřené mincovny v Brně). Mincovna užívala značky písmene N v kroužku (Nikolsburg), mincmistr není znám.

MILÁN-mincovna – italská mincovna, která pracovala na území tehdejších rakouských držav. Razila nominály obvyklé pro Itálii (solda, scuda, liry, fillipa, zecchiny, sovrána a další) od doby vlády Karla VI. (1711–1740) a také během panování Marie Terezie (1740–1780) a Františka I. Štěpána Lotrinského (1740 až 1765). Za vlády Josefa II. (1765–1790), Leopolda II. (1790 až 1792), Františka II. (I.) (1796–1835), Ferdinanda V. (I.) (1835 až 1848) a Františka Josefa I. (1848–1916) byly v Miláně raženy navíc i vládní nominály konvenční měny a křížové tolary označené mincovní značkou M. Mincování v Miláně skončilo ztrátou italských držav roku 1859.

MINSTRBERK-mincovna (Ziebice, Münsterberg) – slezská mincovna, která poprvé razila ve 20. letech 14. století kvartníky a později v 15. století haléře. Kníže Johann (Jan) Weikard (1654 až 1677) zde razil tolary a také dukáty. Heinrich (Jindřich) (1713 až 1783) razil v této mincovně roku 1762 tolary.

MMV – značka mincmistra Wackerla Martina Maxmiliána v mincovně Vratislav mezi lety 1692–1698.

N – značka mincovny Bánská Bystrica roku 1530 a Velká Baňa roku 1780. Také značka mincovny Mikulov v letech 1627–1628.

NAGYBÁNYA-mincovna – viz Velká Baňa-mincovna.

N–B – značka mincovny Velká Baňa v letech 1573–1849.

N–C – značka mincovny Velká Baňa v letech 1530, 1534, 1552–1555, 1556, 1562, 1563–1564.

N–I – značka mincovny Velká Baňa v roce 1534.

NISA-mincovna (Nysa, Neisse) – slezská mincovna, z níž jsou jako prvé známy kvartníky za panování Jana III. Romka (1292 až 1308) a Jindřicha (1302–1319). Později v 15. století zde byly raženy drobné ražby (haléře). Další mincovní činnost je zde prokázána až od roku 1513 pro vratislavské biskupy, kteří razili hlavně zlaté ražby. Ražba postupně klesala za vratislavského biskupa, arcivévody Karla (1608–1624), který dal mincovnu do pronájmu pachtýřům O. Reberovi, A. Schäferovi a B. Schäferovi. Roku 1623 pak byla mincovna pronajata konzorciu de Witteho. Mincmistry byli B. Zwirner, J. J. Huser D. Breen. Ražen byl v období dlouhé mince 150 krejcar (1622–1623), 24 krejcar (1623) a 3 krejcar (1622). V době mince dobrého zrna byl ražen 5 dukát (1624), 3 tolar (1624), 2 tolar (1624), tolar (1624), ½ tolar (1624), 3 krejcar (1624–1625), krejcar (1624–1625), ½ krejcar (1623–1625) a grešle (1624 až 1625). Mincovní činnost skončila přechodně v roce 1625. V roce 1669 sice poslal císař Leopold I. (1657–1705) do Nisy komisi, která měla zvážit obnovu vládního mincování, k tomu však nedošlo. Stalo se tak až roku 1693 za působení vratislavského biskupa Františka Ludvíka Neuburského (1683–1732), kdy byly především raženy menší stříbrné nominály (1/2 krejcary, grešle, krejcary, 3 krejcary, 6ti krejcary a 15ti krejcary), ale i větší ražby (tolar, 10 dukát, 2 dukát, dukát a 1/6 dukátu) do roku 1699, kdy byla mincovní činnost přerušena. Pokračovala skromně ještě v letech 1699–1702, kdy byly do císařského zákazu raženy drobné mince. K posledním ražbám Nisy patří tolary s letopočtem 1714. Úplně posledními ražbami (spíše však jen charakteru reprezentačního) byly mince biskupa Filipa hraběte Zinzendorfa (1732 až 1747), a to (15ti krejcar, ½ tolar, 8 dukát). Dukát s ročníkem 1738 byl zároveň rokem definitivního ukončení mincovní činnosti v Nise.

N–P – značka mincovny Velká Baňa v roce 1562.

N T (N C, N S) – značka mincovny Velká Baňa na uherských denárech v letech 1530–1534.

O – značka mincovny Olomouc v letech 1627–1641. Také značka mincovny Oravica v letech (1780–1835). Mincovna byla ve Sziklově, která úředně patřila Oravici dnes Rumunsko.

OLAVA-mincovna (Olawa, Ohlau) – slezská mincovna, jejímiž prvními ražbami byly kvartníky ražené na přelomu 13. a 14. století. Dalšími mincemi byly drobné ražby (haléře) různých typů produkované v 16. století. Později byla mincovna opět zřízena na základě rozhodnutí slezských stavů roku 1621. Mincmistrem byl B. Hasse a mincovna razila 3 dukát (ročník 1621) a 30ti krejcar (1621). Ještě v průběhu roku 1621 byla ražba pro slezské stavy ukončena a dále zde byly raženy mince vévodství Lehnice–Břeh. Je prokázáno, že do mincovny Olava v letech 1621–1623 dojížděl správce vratislavské mincovny, který zde razil grešle.

OLEŠNICE-mincovna (Olesnica, Oels) – slezská mincovna, jejímiž prvými ražbami jsou kvartníky a haléře z období vlády hlohovského knížete Jindřicha III. (1273–1309). Později jsou sem kladeny nedatované groše z počátku 16. století. Za Karla I., knížete minsterberského a olešnického (1498–1536), počínaje rokem 1513 byla zahájena ražba dukátů a grošů s letopočty. Ražba zejména zlatých mincí pokračovala až do konce 16. století. Za vlády Karla II., knížete olešnického a kladského (1587–1617), byla zahájena mimo zlatých mincí také ražba tolarů, ½ tolarů, ¼ tolarů, 3 krejcarů, krejcarů a grešlí. S nástupem krále Friedricha Falckého (1619–1620) byly v této mincovně vedle vévodských ražeb raženy v letech 1620–1621 také vládní mince. Byl to 48 krejcar (1621) a 24 krejcar (1620–1621) za mincmistra J. Tuchmanna. V roce 1621 byl pod správou téhož mincmistra (byl také mincmistrem mincovny vévodské) ražen 30ti krejcar slezských stavů. Konec 17. století je charakterizován zejména ražbou drobných stříbrných nominálů (3 krejcar, krejcar, ½ krejcar a grešle v letech 1697–1704 za panování Kristiana Ulricha (Kristiána Oldřicha), knížete württemberského a olešnického (1673–1704). Poslední mince razil jeho syn Karl Friedrich (Karel Bedřich, 1704–1744) a v roce 1712 ještě společně s ním jeho bratranec vévoda Karl (1684–1745)). V roce 1711 byla mincovna přechodně uzavřena do roku 1712. Protože byly v mincovně raženy císařem nepovolené nominály (nejprve 3 krejcar, později 6ti krejcar), razil Karl Friedrich pouze tolary. Jejich ražba se však nevyplácela, proto byla mincovní činnost roku 1717 definitivně ukončena. 

OLOMOUC-mincovna – doposud jedna z nejstarších známých moravských mincoven, která sídlila na olomouckém hradě Přemyslovců. Nejstarší olomoucké ražby za Břetislava I. (1018/19–1034) jsou velmi vzácné a snad nebyly zprvu určeny k oběhu, nýbrž k obchodu. Na prvých moravských ražbách se objevuje symbolika světců uctívaných již na Velké Moravě – kotva jako symbol sv. Klimenta a jméno sv. Petra svědčící o svatopeterském kultu. Prvé denáry byly raženy na základě karlovské libry (408 g), od poloviny 11. století však došlo k přechodu na hřivnu moravskou (211 g.) s odpovídajícím poklesem váhy jednotlivých ražeb. Po Břetislavovi pokračoval v ražbě mincí Spytihněv II. jako kníže na Moravě až do roku 1055, kdy se stal českým knížetem. V této době dochází k rozdělení Moravy na jižní, se střediskem v Brně, z kterého se později vydělilo Znojemsko, a severní se střediskem v Olomouci, které bylo nejrozsáhlejší. Ražby Olomouckého knížectví patří k nejpočetnějším a nejpestřejším. Jejich charakteristickým znakem je přítomnost obrazu a jména patrona olomouckého chrámu se Václava. Po rozdělení Moravy razil v Olomouci Vratislav II. (1055, 1058–1061, 1090 až 1092). Nejstarší Vratislavovy ražby nesou ještě jméno sv. Petra, záhy se však objevuje jméno sv. Václava. Řada mincovních typů vychází z olomoucké mincovny za Oty I. Sličného (1061–1087), například denár s opisem SERVVS DEI (služebník Boží), který ukazuje na výrazný vliv křesťanství na vládnoucího knížete a po smrti knížete i na jeho manželku Eufemie (1087, 1092 až 1095). Přechodně se ujal vlády v Olomouci kníže Boleslav (1087 až 1089), syn Vratislava II. Po smrti Vratislavově se ujímá opět údělu Eufemie jako poručnice Svatopluka a Oty II. Za vlády Svatopluka (1095–1107) dosáhlo olomoucké knížecí mincovnictví vrcholu ražební činnosti, kdy hlavním motivem na mincích je hlava nebo poprsí knížete. Neméně významné mincovní období proběhlo za vlády Svatoplukova bratra Oty II. Černého (1107–1110, 1113–1125). Častým námětem jeho denárů je postavička s kopím a křížkem, setkáváme se však i s rybou jako symbolem křesťanství nebo portálem kostela (schematické znázornění olomoucké katedrály?) či třemi žezly. Z doby přechodné vlády českého knížete Vladislava I. (1110 až 1113) pochází zajímavý denár s opisem ne zcela jasného významu SATANAVS. Po roce 1125 se vystřídali na olomouckém stolci postupně Václav (syn Svatopluka) a po roce 1130 převzal přímou vládu i český kníže Soběslav I. Jeho denáry patří mezi poslední spolehlivě přidělené ražby olomoucké. Další olomoucká knížata v letech 1135–1181 (Lupolt, Vladislav, Ota III., Soběslav II., Oldřich, Václav a Konrád Ota) zřejmě pokračovala v ražbě, mince jim však dosud spolehlivě přiděleny nebyly. V roce 1181 došlo Konrádem III. (II.) Otou k sjednocení všech tří knížectví pod jednu vládu a v roce 1182 byla Morava prohlášena za markrabství. Když se Konrád Ota stal českým panovníkem (1182 a 1189–1191), bylo dáno olomoucké knížectví přechodně pod správu Otovým synům Vladimírovi a Břetislavovi. Po roce 1197 se vlády markrabské vlády ujal Vladislav III. Jindřich a jednotlivá knížectví postupně zanikla. V činnosti však mincovna zůstala zřejmě po celé 13. století. Z období grošové měny za vlády Zikmunda Lucemburského na Moravě pochází nejstarší u nás dochované městské mincovní privilegium, ve kterém se v roce 1422 dostalo městu Olomouci právo razit mince. Do této doby jsou přidělovány olomoucké mincovně čtyřhranné mince (viz peníze se čtyř rázem) s orlicí a kroužky. Nejasná je činnost mincovny ve druhé polovině 15. století v období kruhové mince. Spolehlivě byla mincovní činnost obnovena až moravskými stavy (ve zrušené jezuitské koleji) roku 1619 za mincmistrů K. Cantora (1619–1620) a B. Zwirnera (1620) a pokračovala v ražbě i za vlády Ferdinanda II. (1619–1637) a Ferdinanda III. (1637–1657) do roku 1642. V období 1628–1636 razil v olomoucké mincovně biskupské mince František kardinál Ditrichštejn (1599–1636), když byla za stavovského povstání uzavřena mincovna v Kroměříži. Za Ferdinanda II. byly v Olomouci raženy v omezeném množství mince kiprové, po zavedení mince dobrého zrna roku 1623 byly mimo obvyklé nominály raženy četné násobky dukátů. Mincmistry zde byli B. Zwirner (1620 až 1622), konsorcium de Witteho (1622–1623), opět B. Zwirner (1623–1624), (1624–1625 bylo mincování přerušeno), M. Fritsch (1625–1627 a 1628–1635), J. K. Huber (1635–1645) a T. Sonnenschein 1637. Ferdinand III. razil v Olomouci pouze 10ti dukát, 3 krejcar a krejcar (mincmistři T. Sonnenschein 1637 a A. Schäfer 1638–1641). Po roce 1641 již nebylo mincování v Olomouci obnoveno a mincovna byla dodatečně zrušena dekretem z 6. 2. 1664.

OPAVA-mincovna (Opawa, Troppau) – moravská (poté slezská) mincovna, jejíž činnost se předpokládá od 13. století v souvislosti s těžbou stříbra v Horním Benešově. Mincovní právo měl i první opavský kníže Mikuláš I. (1256 až 1318), nelegitimní syn Přemysla Otakara II. Toto právo je doloženo písemně roku 1284. V roce 1300 byla mincovna v rámci reformy Václava II (1278–1305) přenesena do Kutné Hory. První známou opavskou ražbou je tak až dukát knížete Mikulášova syna Přemka I. (1381–1433). Tato ražba, známá dosud v jediném exempláři, budila dlouho rozpaky, její pravost však byla prokázána (I. Pánek). Z této doby jsou známy také nedatované duté haléře. V dalším období bylo právo ražby haléřů přeneseno za peněžní náhradu z knížete na města Opavu, Hlubčice a Cukmantl (Zlaté Hory). Další mince razil až kníže Karel z Lichtenštejna (1614–1627). Byly raženy dukáty a jejich násobky, tolary, jejich násobky a díly a 3 krejcary (mincmistr B. Hase 1614–1617, J. Ziesler 1616 až 1617 a K. Cantor 1617–1629). V době stavovského povstání byly v letech 1620–1621 v opavské mincovně raženy mince Friedricha Falckého (1619–1620) (48 krejcary a 24 krejcary za mincmistra K. Cantora). Roku 1623 potvrdil císař Ferdinand II. (1619–1637) Karlu z Lichtenštejna mincovní právo. Za Karla Eusebia (1627–1684), syna Karla Lichtenštejna, ražba mincí pokračovala jen do roku 1629. Další činnost mincovny byla na zásah císaře Ferdinanda II. patentem vydaným Františkem kardinálem Ditrichštejnem zakázána. Tím bylo definitivně opavské mincovnictví ukončeno. Další mince Lichtenštejnů byly raženy již pouze ve Vídni a Norimberku.

OPOLÍ-mincovna (Opole, Oppeln) – slezská mincovna razící ve 13. století nejprve brakteáty, později okolo roku 1420 brakteátové haléře. Další (lenní) ražby z počátku 17. století jsou jen málo známy. Hlavně však bylo raženo později pod správou B. Zwirnera, který zmodernizoval budovu a vedl mincovnu i po pronájmu konsorciu de Witteho v období dlouhé mince. V roce 1623 se tím stalo Opolí mincovnou vládní. Mincmistrem se stal Š. Frenzel (1623 až 1625), který razil v období dlouhé mince 24 krejcar (1623), v období mince dobrého zrna byl ražen 10ti dukát (1625), tolar (1625), ½ tolar (1625), 3 krejcar (1625), krejcar (1625) a grešle (1625). V roce 1625 byla mincovna uzavřena. K dalšímu otevření došlo za vlády Leopolda I. (1657–1705) po zrušení mincovny v Kladsku (1666) a přenesení jejího vybavení do Opolí. K ražbě došlo od roku 1668 a mincmistry byli D. Ehinger (1668–1673, F.I. Kürschenhofer (1673–1685), M.M. Wackerl (1685–1699) a F. Nowak (1966–1702). Opolí se stalo za mincmistra Kürschnehofera nejvýnosnější slezskou mincovnou díky využití vodního kola. Proto zejména ražba grešlí byla velmi vysoká. Za M. M. Wackerla byla obnovena ražba tolarových mincí a Opolí v 90. letech zastupovalo uzavřenou mincovnu ve Vratislavi. V tomto období byly raženy: 3 dukát (1700–1701), dukát (1699–1700), 1/6 dukát (1678), tolar (1699–1703), ½ tolar (1700–1701), 6ti krejcar (1675–1679, 1681–1683, 1685–1686 a 1688–1690), 3 krejcar (1672–1675, 1699–1704), krejcar (1695, 1697–1702), 1/2 krejcar jednostranný (1674–1679, 1681, 1684, 1686, 1689 a 1691), 4 haléř (1695 a 1699) a grešle (1668 až 1674, 1679–1684, 1686–1698 a 1703 1704). V roce 1704 byla mincovna uzavřena a vybavení přeneseno do Vratislavi, kam přešel i mincmistr F. Nowak.

P – značka mincovny Praha v letech 1760–1763.

PLANÁ u MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ-mincovna – rodová mincovna hrabat Šliků (Schlicků). Roku 1627 ji získal koupí Jindřich Šlik (1612–1650). V úřadě mincmistra se vystřídali Jan Candler (1627–1640), Jan Vodňanský (1641–1643), Kašpar Begner (1643–1649), Oldřich Zikmund Mirošovský (1650–1654) a Jan Pellet (1655–1663). Raženy byly 5ti dukáty, dukáty, 2 tolary, tolary, ½ tolary, ¼ tolary, 3 krejcary (groše) a krejcary. Další mince Šliků byly raženy ve vládní mincovně v Praze.

PLZEŇ-mincovna – západočeská mincovna, jejíž nejstarší ražby jsou kladeny do doby panování knížete Jaromíra (1004–1012, 1033–1034). Jaromírovy denáry s opisem PLIZEN CIVITAS a DEXTERA DOMINI RILSNI byly zřejmě raženy na hradišti Starý Plzenec, možná za jeho údělné vlády na Plzeňsku v letech 1031–1034. Další ražbou kladenou na staroplzeňské hradiště jsou unikátní dvoustranné denáry fenikového typu přisuzované současnými numismatiky době plzeňsko-budyšínského vévodství tamního krále Václava I. (1230–1253) v letech 1224–1228 s opisem WENCEZLAVS DUX (PLIZN?) za vlády jeho otce Přemysla Otakara I. (1197–1230). Byly raženy v době, kdy v Čechách probíhala ražba (velkých) brakteátů. Jako důvod ražby je předpokládána volba Václava I. nástupcem svého otce Přemysla Otakara I., jemuž jsou kladeny další typy s opisem PREMIZL REX. Jiný typ s opisy PREMIZL a REX WECEZLAVS je kladen do let 1228–1230 po Václavově korunovaci (6. 2. 1228) na krále a spoluvládce. Je předpoklad, že v této mincovně byly raženy i jiné drobné feniky, blížící se současným bavorským ražbám stejného charakteru (J. Klima). Mincovna na Starém Plzenci zanikla spolu s hradištěm ve druhé polovině 13. století. Dalšími mincemi v Plzni byly až drobné ražby (kruhové peníze a haléře) napodobující současné ražby Kutné Hory tzv. horské peníze. Byly raženy na základě privilegia císaře Friedricha III. (1440–1493) z 21. 2. 1467. Délka ražby těchto mincí se předpokládá ne více než 3 roky. Další mincovní činnost (na 10 let) byla povolena Plzni privilegiem Vladislava II. Jagelonského (1471–1516) z 12. 9. 1507. Zda bylo tohoto privilegia použito k mincovní činnosti a jaké mince byly raženy není doposud jasné.

P–O – značka mincmistra P. Österreichera v mincovně Nová Baňa v letech 1683–1698.

PODIVÍN-mincovna – moravská mincovna, jejíž existenci na podivínském hradě dokládají listiny ze 40. let 12. století. K roku 1144 německý král Konrád III. udělil olomouckým biskupům mincovní právo pro Podivín. V listině českého knížete a krále Vladislava II. (1140–1172, od 1158 král), datované do roku 1146, se hovoří o starobylém právu spojeném s hradem Podivínem, kde byla mincovna umístěna. Roku 1063 byl hrad postoupen spolu s dvorem Sekýř, Kostel a vsí Slivencí pražským biskupstvím olomouckému biskupství. Při tažení Břetislava II. (1062–1100) na Moravu připadl v roce 1099 hrad Podivín opět do pravomoci pražského biskupství. Pod správu olomouckého biskupství se Podivín vrátil až ve 40. letech 12. století, což potvrzují výše zmíněná privilegia. Do této mincovny jsou zařazovány některé anonymní ražby a denáry připisované olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi (1126–1150). V současné době jsou sem umísťovány i napodobeniny feniků. P. Radoměrský klade do Podivína mincovní činnost pražského biskupa Menharta (1122–1134).

P–P – značka mincovny Bratislava v letech 1623–1624.

P–R – značka mincovny Praha na ražbách Františka I. Štěpána Lotrinského v letech 1764–1765 a posmrtně 1766–1767.

PRAHA-mincovna – česká mincovna poprvé v činnosti v souvislosti s ražbou prvních českých denárů. Počátek ražby nebyl zatím přesněji určen, dle různých názorů se tak stalo v rozmezí 50.–70. let 10. století. Otázka, zda prvým českým knížetem razícím mince byl Boleslav I. (935–972), nebo až Boleslav II. (972–999), dosud nebyla spolehlivě vyřešena. První mincovna pracovala téměř jistě na Pražském hradě (snad v objektech v blízkosti dnešního třetího nádvoří), o čemž svědčí opis PRAGA CIVITAS. V poslední čtvrtině 10. století není vyloučena činnost další mincovny v podhradí – nejspíše v místě tržnice (zhruba v místě dnešního Malostranského náměstí). Ze samotných ražeb Boleslava II., Boleslava III. (999–1002, 1003), Vladivoje (1002–1003) a Jaromíra (1004–1012, 1033–1034) jsou známa také prvá jména pražských mincmistrů – Omerize, Nacuba a Mizlety (viz monetarius). V pražské mincovně byly zřejmě raženy denáry všech českých knížat 11. –12. století. O činnosti mincovny ve 13. století není žádných zpráv, je však velmi pravděpodobné, že jedna z četných mincovních dílen nadále pracovala na Pražském hradě. Počátek ražby pražských grošů roku 1300 mohl být podle některých názorů realizován v pražské mincovně, jak napovídá jejich název. Další ražba však probíhala již pouze v Kutné Hoře, do jejíž jedné ražební dílny (šmitny) byla pražská mincovna přenesena. V Praze byla zahájena roku 1325 ražba prvních zlatých mincí – florénů Jana Lucemburského (1310–1346) a později také dukátů Karla IV. (1346–1378) a Václava IV. (1378–1619). Ražba zlatých mincí v Praze zřejmě byla mimo pravomoc Kutné Hory a podléhala přímo králi. Produkce zlatých ražeb však oproti sousedním zemím (například Uhrám) byla poměrně nízká a nemohla jim konkurovat. Míst, kde bylo v Čechách dolováno, je v první polovině 14. století známo téměř 25. Jejich výtěžek zlata však nebyl příliš vysoký. Proto také objem zlatých ražeb byl, zvláště za panování Václava IV., zřejmě malý. Během husitských válek vznikla v Praze asi ve druhé polovině roku 1420 mincovna, kterou zřídila pražská obec. Nacházela se nejprve ve zrušeném klášteře sv. Jakuba a sv. Františka na Starém Městě pražském. Později roku 1421 byly další mincovní dílny otevřeny v Hankově domě na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu a v domě bývalého pražského arcibiskupa Albíka z Uničova na dnešní Národní třídě. V těchto dílnách se mincovalo nejspíše do 7. 9. 1422, kdy pražská obec propustila mincmistra J. Všeruba. Druhým mincmistrem byl Martin ze Srbče. Raženy byly do této doby pouze nehodnotné jednostranné drobné mince s obrazem českého Iva nazývané flútky (kalíšky). Další činnost pražské mincovny v Hankově domě byla obnovena až po více jak sto letech za vlády Ferdinanda I. (1526–1564). Na zemském sněmu roku 1527 bylo sice rozhodnuto o znovuzřízení pražské mincovny, které bylo podpořeno tzv. narovnáním o hory roku 1534, samotná činnost mincovny na Starém Městě pražském však byla zahájena až roku 1539 (před tímto rokem bylo zřejmě raženo malé množství dukátů přímo na Pražském hradě pod úřadem nejvyšších mincmistrů Jana z Vartemberka a Albrechta z Gutštejna). Prvým pražským mincmistrem byl jmenován roku 1537 K. Sauermann (1537–1544). Činnost mincovny se však již od počátku potýkala s nedostatkem mincovního kovu. V roce 1542 byla dokonce mincovní činnost přerušena (i když jsou známy dukáty pražské groše z Prahy s ročníkem 1543 a 1544). V mincovně probíhala v této době pouze ražba dukátů. K obnovení plné činnosti mincovny došlo až roku 1557 za mincmistra L. Neufahrera (1557–1560). Po roční přestávce nastoupil do úřadu mincmistra J. Harder (1561–1564), který mincovnu pozvedl a zvýšil její produkci. Do této doby byl ražen dukát (bez letopočtu, 1530, 1536 až 1558, 1540–1545, 1547, 1561–1562), tolar (1535, 1539, 1557 až 1561 a bez letopočtu), 1/2–tolar (1541, 1555, 1557-1559 a bez letopočtu), ¼ tolar (1539, 1557–1559 a bez letopočtu), pražský groš (1535, 1539 a 1544) a lehký pražský groš (1545). V rámci sjednocení evropské měny Ferdinand I. přistoupil roku 1561 k zavedení zlatníkové měny (podle tzv. 3. augšpurského mincovního řádu z roku 1559). Byl ražen zlatník (60ti krejcar) 1561–1564, ½ zlatník (30ti krejcar) 1561–1564), 10ti krejcar 1562–1564, 2 krejcar 1561–1564, krejcar (bez letopočtu) a bílý peníz (1561–1564). Na sklonku 50. let 16. století vydatně zásobovaly pražskou mincovny stříbrné doly jihočeských rudolfovských revírů. Po otevření mincovny v Českých Budějovicích (v důsledku vypuknutí moru v Praze) roku 1569 bylo jihočeské stříbro soustředěno do této mincovny. Nato produkce pražských ražeb výrazně poklesla, protože byla mincovna odkázána pouze na pagamnet a malé dodávka dolů v Příbrami a Mikulově. Maxmilián II. (1564–1576) pokračoval v Praze za mincmistra J. Hardera v ražbě dukátů (1566, 1568–1569 a 1574), zlatníků (1564–1569), ½ zlatníků (1567 a 1569), 10ti krejcarů (1568), 2 krejcarů (1563, 1565–1566 a 1570–1572) a krejcarů (bez letopočtu a 1570–1572). Zpětným návratem k tolarové měně roku 1573 byl ražen tolar (1573–1575), bílý groš (1573–1578) a bílý peníz (1574 až 1575). S nástupem vlády Rudolfa II. (1576–1611) došlo k výrazným změnám. Mincmistr T. Gebhart (1577–1583) uzavřel roku 1580 smlouvu s norimberským obchodníkem Bartolomějem Albrechtem na velké dodávky zlatého a stříbrného pagamentu do mincovny. Tím produkce pražské mincovny výrazně stoupla a její objem zlatých ražeb byl srovnatelný s produkcí mincovny v Kremnici. Na činnost mincovny dále dohlíželi mincmistři L. Ercker (1583–1594), roku 1594 byl úřad mincmistra neobsazen, Z. Erckerová (1594–1600), neobsazeno roku 1600, J. Lasanz (1600 až 1609), S. Salvart (1609–1610) a B. Hübmer (1610–1612). byl 10ti dukát (1589, 1594, 1567, 1599, 1601–1606, 1608, 1610–1611), 6ti dukát (1609–1610), 5ti dukát (1597–1598, 1603–1606, 1610–1611), 4 dukát (1589–1604), 3 dukát (1603–1606), 2 dukát (1598, 1604, 1606–1607, 1609–1611), dukát (1577–1595, 1597–1603, 1605–1606, 1608–1611), 3 tolar (1589 a 1609), 2 tolar (1587, 1594, 1596, 1599, 1602–1606, 1608 až 1611), tolar (1580, 1585, 1587–1590, 1592–1611), ½ tolar (1585, 1596–1598, 1600–1604, 1606, 1608–1611), ¼ tolar (1580, 1598, 1601–1605, 1607–1611), bílý groš (1578–1579, 1601, 1604 1605), malý groš (1557–1602, 1604–1606, 1609 a 1612) a černý peníz (1583). Za vlády Matyáše (1611–1619) byl v úřadu mincmistra po celou dobu pouze B. Hübmer (1612–1619) a ražen byl 25 dukát (1615), 20ti dukát (1612), 10ti dukát (bez letopočtu a 1612–1613 a 1615–1619), 6ti dukát (bez letopočtu), 5ti dukát (1612–1613. 1615–1616 a 1618–1619), 3 dukát (1612, 1615 a 1617), 2 dukát (1613–1614 a 1618), dukát (bez letopočtu a 1611–1619), 5 tolar (1615 a 1619), 4 tolar (1619), 3 tolar (1616), 2 a ½ tolarová klipa (jako hranáč) (1616), 2 tolar (bez letopočtu a 1611–1619), tolar (bez letopočtu, 1611–1619), ½ tolar (bez letopočtu a 1611–1619), ¼ tolar (1612–1619), bílý groš (bez letopočtu a 1615–1619), malý groš (1615–1618). Za vlády Matyáše vyšly z pražské mincovny také první korunovační peníze ražené k jeho korunovaci 1611. Pražská mincovna byla od počátku 17. století orientována hlavně na ražby dukátů, tolarů a jejich násobků. Teprve po roce 1615 se začalo s větší ražbou drobných mincí, hlavně bílého groše. Ten byl také hlavním produktem mincovny v počátku stavovského povstání (1619–1620), kdy za mincmistrů B. Hübmera (1612–1619) a P. Škréty (1619–1620) byl ražen 24–krejcar (1619–1620), 12–krejcar (1619). Také Friedrich Falcký (1619–1620) razil za mincmistra P. Škréty s letopočtem 1620 10ti dukát, 5ti dukát, 2 dukát, dukát, tolar, 70ti krejcar, 48 krejcar, 24 krejcar a 12ti krejcar. Počátek vlády Ferdinanda II. (1619–1637) byl poznamenám těžkou krizí způsobenou pronájmem mincoven konsorciu de Witteho a nazývané obdobím kiprové (dlouhé) mince (v letech 1622–1623). V pražské mincovně byl za mincmistra B. Hübmera (1620–1623) ražen 150, 140, 120, 75, 60, 30, 48, 24, 15,12 a 3 krejcar. Po kaládě v roce 1623 byly za mincmistrů J. Suttera (1623–1625), B. Hübmera (1625–1630, E. du Bois (1630–1631), T. Schustera (1631–1636), D. Schusterové (1636–1637) a J. Wolkera (1637) ražen 10ti dukát (1621–1625, 1627–1631 a 1634–1637), 5ti dukát (1621–1625, 1628–1629, 1631, 1633–1637), 2 dukát (1623–1625 a 1627–1637), dukát (1620–1621, 1623, 1626–1636), 3 tolar (1623), 2 tolar (1623, 1629–1630 a 1632), tolar (1623–1635 a 1637), ½ tolar (1623 až 1626, 1630–1633, 1635 a 1637), ¼ tolar (1623–1625, 1630 až 1633, 1635 a 1637), 3 krejcar (1624–1638), krejcar (1627 a 1637) a ½ krejcar (jednostranný) (1626). Po nástupu Ferdinanda III. (1637–1657) přetrvávala celkem vysoká produkce pražské mincovny, která začala na počátku 40. let 17. století. Po roce 1643 však nastal pokles a v počátku 50. let produkce mincovny téměř ustala. Mincmistry v Praze byly J. Wolker (1637–1655) a K. Margalik (1655–1657). Ražen byl 10ti dukát (1638–1648, 1651–1652 a 1654–1655), 5ti dukát (1638, 1640 až 1645, 1647–1648, 1651–1652 a 1654–1655), 4 dukát (1638 a 1644), 3 dukát (1643), 2 dukát 1638–1657), dukát (1638 až 1642, 1644–1646, 1648–1649, 1651–1652 a 1655–1656), tolar (1638–1644, 1646–1650, 1653 a 1656), ½ tolar (1638–1641 1644, 1646–1649, 1653 a 1655–1656), ¼ tolar (1638–1642 1646–1648, 1653, 1655–1657), 1/8 tolaru (1/2–ort) (1639 a 1648), 3 krejcar (1637–1657), krejcar (1637–1642, 1645 a 1653) a ½ krejcar (jednostranný) (1655). Také od počátku vlády Leopolda I. (1657–1705) byla produkce za mincmistrů K. Margalíka (1657–1668), A. Janinaliho (1668–1688) a M. Waista (1688–1694) (úřad neobsazen 1694) nízká. Teprve za mincmistra R. Egerera (1694–1705) produkce mincí (hlavně tolarů a 3 krejcarů) výrazně stoupla. Ražen byl 10ti dukát (1659, 1661, 1663–1664 1675), 5ti dukát (1659, 1661, 1664, 1675–1676, 1686 a 1691), 2 dukát (1659–1662 a 1684), dukát (1659, 1676, 1680, 1684–1685, 1692–1696, 1698–1702 a 1704–1705), ½ dukát (1665 a 1695), ¼ dukát (1694 a 1702). 2 tolar (1702), tolar (1674, 1695–1696, 1702–1705), ½ tolar (1676, 1693, 1695, 1702–1704), ¼ tolar (1693 a 1695), 15ti krejcar (1659, 1663-1664, 1674, 1693–1696), 6ti krejcar (1664 až 1665, 1674, 1678, 1681–1689 a 1691–1693), 3 krejcar (1658 až 1664, 1670, 1675–1678, 1688, 1691, 1693–1705), krejcar (1659–1660, 1663, 1673, 1695–1701 a 1703–1705) a ½ krejcar (jednostranný) (1658, 1661–1663, 1665, 1695, 1698–1705). Za vlády Josefa I. (1705–1711) nedošlo k výraznější změně. Mincmistři R. Egerer (1705–1710) a I. A. Putz (1711) (1710 až 1711 úřad neobsazen) razili dukát (1706–1711), ¼ dukát (1706, 1708 a 1710), tolar (1706 1707 a 1709–1710), ½ tolar (1709–1710), 3 krejcar (1705–1711), krejcar (1706–1711). Vydatnost pražské mincovny prudce stoupla za vlády Karla VI. (1711–1740). Soustředilo se do ní více stříbra díky uzavření mincoven v Jáchymově (1671) a v Kutné Hoře (1727). Vyšší produkce dolů v Jílovém umožnila ražby řady výtěžkových jílovských dukátů v letech 1710–1727. Mincmistry byli I. A. Putz (1711–1713), zastupující J. J. Ritter (1713–1714) a F. Scharff (1714–1740). Mincovna razila 5ti dukát (1717), dukát (1711 až 1716, 1718–1729, 1731–1740), ¼ dukát (1713, 1718, 1720, 1725–1726, 1729, 1730, 1732–1734 a 1737), tolar (1712–1733 a 1735–1740), ½ tolar (1713–1714, 1716, 1718–1719, 1722, 1726–1730, 1732, 1735, 1737, 1739–1740), ¼ tolar (1729 až 1732, 1736, 1739–1740), 15ti krejcar (1728, 1732–1740), 6ti krejcar (1732-1736 a 1740), krejcar (1712–1733 a 1738–1740), krejcar (1713, 1717, 1729, 1731 a 1740), ½ krejcar (1712–1740) a ¼ krejcar (1713 a 1720). Pražská mincovna za Marie Terezie (1740–1780) zaznamenala některé změny. Roku 1760 byla zavedena značka mincovny P na mince měděné (krejcar) a značka C na mince stříbrné (3 krejcar). V roce 1760 byly drobné stříbrné ražby nahrazeny měděnými. Mincmistry byli F. Scharff (1740–1746), I. Kramer (1746 až 1748), B. Schaumberger (1748–1755), P. Erdmann (1755 až 1765), P. Erdmann a A. Stöhr (1765–1773) a P. Erdmann a I. Kendler (1773–1770). Ražen byl dukát (1743–1745, 1747–1761, 1764–1765, 1769–1774, 1776–1780), tolar (1746, 1748–1755, 1757–1760, 1770–1771, 1773–1775 a 1780), ½ tolar (1742-1745, 1751, 1754, 1758–1759, 1761 a 1765), 30ti krejcar (1758, 1763–1765), 20ti krejcar (1754–1761, 1765, 1768–1780), 17ti krejcar (1751–1755 a 1761–1763), 15ti krejcar (1743–1745, 1747–1750 a 1752), 10ti krejcar (1757–1760, 1763–1766, 1768, 1777–1780), 6ti krejcar (1743–1744, 1746 až 1747), 3 krejcar (1743, 1745–1747, 1750, 1752–1754, 1758, 1761–1765, 1776–1779), krejcar (stříbrný) (1755, 1757, 1759 až 1760), ½ krejcar (jednostranný) (1743–1746, 1748–1756 a 1758–1759), krejcar (měděný) (1760–1764), grešle (měděná) (1759–1761, 1764–1765, 1767–1768), haléř (měděný) (1757–1758). Současně probíhala ražba mincí pro Františka I. Štěpána Lotrinského (1740–1765) za stejných mincmistrů. Ražen byl dukát (1746, 1748–1756 a 1765), tolar (1746–1755, 1757, 1759 až 1762), 20ti krejcar (1754–1760, 1763, 1766–1767 a 1768), 17ti krejcar (1751–1754, 1762–1763), 15ti krejcar (1747–1750), 10ti krejcar (1758–1759, 1761 a 1763), 7 krejcar (1754, 1762–1765), 6ti krejcar (1747–1748), 3 krejcar (1750, 1753–1754 a 1761), krejcar (1755). V roce 1741 přechodně okupovalo Prahu francouzské a bavorské vojsko a českým králem byl zvolen 7. prosince bavorský kurfiřt Karel VII. Albert (Abrecht). Z pražské mincovny však není známa jeho mince. Josef II. (1765–1790) krátce po nastoupení samostatné vlády roku 1780 zrušil úřad nejvyššího mincmistra a perkmistra Království českého. Jako spoluvládce (1765–1780) a poté samostatný panovník (1780–1790) razil za mincmistrů P. Erdmanna a A. Stōhra (1765–1773) a P. Erdmanna a I. Kendlera (1773–1784) v pražské mincovně dukát (1768–1773, 1776–1779, 1781 až 1784), tolar (1770–1775), 20ti krejcar (1766–1734), 10ti krejcar (1777–1779, 1781–1782), 3 krejcar (1775–1779) a krejcar (měděný) (1781–1782). Na příkaz císaře pražská mincovna v roce 1783 přerušila ražbu a 30. 4. 1784 ukončila činnost. Do této doby bez přestání působila v Hankově domě na rohu Celetné ulice. Zařízení bylo přeneseno do domu bankovní administrace v Dominikánské ulici, dnešní Husově ulici. Válečná situace s Napoleonem si vyžádala velké množství peněz, proto byla mincovna v Praze opět otevřena na podzim roku 1795 v prostorách zrušeného paulánského kláštera na Staroměstském náměstí včetně kostela sv. Salvátora. Stalo se tak za vlády Františka II. (I.) (1792–1835). Mincovna zpočátku razila hlavně tolary, později okolo roku 1800 přešla na ražbu drobných stříbrných a měděných mincí. Mincmistry byli I. Kendler (1795–1801), F. Stöhr (1801–1822) a J. Hippmann (1822–1835). Mincovna nadále užívala značku C (v letech 1828–1830 nebyla opět v provozu). Ražen byl dále dukát (1797–1798, 1806–1807 a 1809), křížový tolar (1795–1797), konvenční tolar (1809, 1811–1815, 1819 až 1827), ½ tolar křížový (1795–1797), ½ tolar konvenční (1809, 1819–1827), ¼ tolar křížový (1795–1797), 24 krejcar (1800), 20ti krejcar (1795–1797, 1802–1809, 1814–1816, 1818–1823, 1827, 1830–1835), 12ti krejcar (1795), 10ti krejcar (1795 a 1815), 7 krejcar (1802), 6ti krejcar (1795 a 1800), 3 krejcar (1799–1800, 1812 a 1833–1834), krejcar (bez letopočtu, 1800 a 1812) a také ½ krejcar (1800). Ferdinand V. (I.) (1835–1848) razil pod správou J. Hippmanna (1835–1846) a F. Leitnera (1846–1848) tolar (1835–1836), 20ti krejcar (1835, 1837–1848), 10ti krejcar (1837–1839), 6ti krejcar (1848), 5ti krejcar (1839–1840), 3 krejcar (1837–1839 a 1847 až 1848). Značka mincovny byla nadále písmeno C. Posledním panovníkem, za něhož razila již výrazně stagnující pražská mincovna, byl František Josef I. (1848–1916). V úřadu mincmistra pokračoval nadále A. Franc (1848–1856). Ražen byl 20ti krejcar (1852–1856), 6ti krejcar (1849), 3 krejcar (1851), 2 krejcar (1851), krejcar 1851), ½ krejcar (1851) a ¼ krejcar (1851). Tyto měděné krejcarové nominály z roku 1851 byly raženy snad jen zkušebně. Poslední ražbou pražské mincovny byl 20ti krejcar ročníku 1856. Mimo vládní mince byly v této mincovně občas raženy také soukromé ražby šlechtických rodů, které obdržely mincovní právo a neměly vlastní mincovnu. Činnost mincovny v Praze byla rozhodnutím ze dne 3. 1856 zastavena a mincovna 19. 3. 1856 definitivně zrušena.

PŘEROV-mincovna – moravská raně středověká mincovna, zatím nejistě doložená pouze nálezem mincovního závaží na bývalém velkomoravském hradišti. Toto závaží nese obraz ruky Boží a opis BRACIZLAVS a je obdobou moravských denárů ruka–kříž. Mincovní činnost je datovaná do první poloviny 11. století.

P–W – značka mincmistra Pavla Wörödiho z mincovny Bratislava v letech 1709–1721.

RATIBOŘ-mincovna (Ratiborz, Ratibor) – slezská mincovna, z níž jsou známy drobné městské ražby z 15. století. Městskou mincovnu nechal vybavit Gabriel Bethlen (1608–1629), který zde razil v letech 1622–1629 část svých nehodnotných mincí pro tažení v Polsku. Převažovaly groše a 2 krejcary. Během stavovského povstání byly raženy 24 krejcary a 3 krejcary. V roce 1623 byla mincovna pronajata slezským stavům s mincmistrem B. Zwirnerem, ražba však nebyla zřejmě uskutečněna. Až za Ferdinanda II. (1619–1637) v letech 1624–1625 byl za mincmistrů D. Raschkeho a Š. Dyringera ražen ½ tolar (1625), 3 krejcar (1625), krejcar (1624–1625) a grešle (1624–1625). V roce 1624 užívala mincovna značku R. Ještě v roce 1625 byla jako vládní uzavřena. Ferdinand III. (1637–1657) dal mincovnu do zástavy polským králům Vladislavovi IV. (1632–1648) a Janu Kazimírovi (1649–1668), kteří zde snad razili drobné mince. Zpět vykoupil Ratibořsko Leopold I. (1657–1705) za 1 200 000 zlatých. Mincování však již nebylo obnoveno.

RYCHLEBY v Čechách-mincovna (Zloty Stok, Reichenstein) – slezská mincovna v Kladsku. Důlní podnikání zde zahájil Vilém z Rožmberka (1535–1592) roku 1581 koupí dvou slezských měst Kladsku – Rychleb a Silberbergu (Srebrena Góra) od vratislavských biskupů, kteří je drželi jako zástavu od minsterberských knížat. Rychleby měl Vilém z Rožmberka v držení v letech 1581 až 1592. Otevřel zde zlatý důl s názvem Zlatý osel. Mimo řady medailí razil v Rychlebech dukáty s ročníky 1582–1590. Následující majitel panství Petr Vok z Rožmberka (1539 až 1611) držel obě města v letech 1592–1599 a razil zde pouze dukáty a žetony (někdy i s pozdějšími letopočty, např. 1611). Panství prodal Petr Vok roku 1599 lehnickému knížeti Jáchymu Bedřichovi (Joachim Friedrich) (1586–1602). Ten v Rychlebech razil pro knížectví Lehnicko–Břežsko–Volovské 3 krejcary, tolary a dukáty. Knížata Jan Kristián (Johann Kristian) a Jiří Rudolf (Georg Rudolf) (1605–1621) pokračovala v ražbě grešlí, jednostranných 3 haléřů, 3, 12, 24 a 48 krejcarů, 1/4 a ½ tolarů, tolarů, 1/2, 1, 3 a 20ti dukátů. V roce 1620 byla knížecí mincovna přenesena do Olavy. Jan Kristián (1621–1639) zde ještě razil 3 krejcary. Později mincovna sloužila po určitou dobu pro knížata minsterbersko–olešnická.

S – mincovní značka Smolníku v letech 1763–1816.

SAS – mincovní značka Sinapi Šimona Ondřeje, který byl biskupský vardajn a důlní inspektor v letech 1678–1684 a 1694–1695 v biskupské mincovně Kroměříž.

S C – písmena na rubech bronzových římských císařských mincí. Dosud obecně platí názor, že jde o zkratku senatus consulto – se svolením senátu, do jehož kompetence ražba bronzových mincí patřila.

S F – značku používal mincmistr Schöbl Tobiáš v mincovně Günzburg v letech 1763–1788, (spolu s vardajnem J. Fabym). Objevuje se na tzv. levantských tolarech, nesoucí portrét Marie Terezie, které byly později raženy jako obchodní mince a jsou produkovány vídeňskou mincovnou do současné doby.

SKOČOV-mincovna (Skoczów, Skotschau) – původně slezská knížecí mincovna, která byla v činnosti od roku 1568 za vlády těšinského knížete Václava III. (1545–1579). Byla druhou mincovnou knížectví po Těšíně. Ražba byla přerušena roku 1574 a opět obnovena za Adama Václava (1590–1617) v letech 1611–1613 (mincmistr K. Cantor). Za knížete Friedricha Wilhelma (Bedřich Vilém) (1617–1625) působil v mincovně mincmistr D. Raschke. Po smrti knížete převzala vládu jeho sestra Elisabeth (Alžběta) Lukrecie (1625–1653) a mincovna pracovala do roku 1643 v pronájmu mincmistru H. Lozsovi na tři roky. V roce 1648 byla mincovna pronajata L. Bremenovi, ten byl však roku 1646 spolu H. Loszem zatčen. V mincování pak bylo pokračováno už jen v Těšíně.

SMOLNÍK-mincovna (Schmöllnitz, Szomolnok, dnes Smolník na Slovensku) – uherská mincovna, jejíž činnost byla povolena Ferdinandem I. (1526–1564) pro komorního grófa Alexandra Thurza. V letech 1531–1532 zde byly raženy drobné uherské mince (denáry a oboly). Jako vládní mincovna razil Smolník teprve v letech 1763–1779 za vlády Marie Terezie (1740–1780) měděné poltury. Od roku 1773 do roku 1790 byly raženy pro císaře Josefa II. (1765–1790) opět pouze měděné nominály – krejcar, ½ krejcar a ¼ krejcar. Jsou známa i jména dvou mincmistrů - W. Lauffenböcka a F. K. Müllera k roku 1790. Další měděné ražby byly raženy za Františka II. (I.) (1792–1835) a byly to 30ti krejcar, 15ti krejcar, 6ti krejcar, 3 krejcar, krejcar, ½ krejcar a ¼ krejcar. Poslední vládní ražby Smolníku nesou letopočet 1816. Mincovní značkou mincovny v letech 1763–1816 bylo písmeno S.

SOHRAU-mincovna (Zory) – slezská mincovna, která byla v činnosti pouze v letech 1622–1623 a razila 3 krejcary a krejcary. 

STARÉ HRADISKO-mincovna (dnes blízko Okluk, okres Prostějov) – pozůstatky keltské mincovny. Hliněné destičky s důlky, do kterých byly odlévány zlaté mincovní střížky statérů moravských Keltů, dokládají mincování již v 1. století př. Kr., a tím i nejstarší mincovní činnost na území dnešní Moravy. Při archeologickém výzkumu byly nalezeny také razidla, mincovní váhy i další nástroje na tavení zlata. Mincovní činnost v této lokalitě dokládají i četné mincovní nálezy.

STŘIHOM-mincovna (Strzegom, Striegau) – slezská mincovna, která byla zřízena během stavovského povstání (1618–1620) a pod správou neznámého mincmistra (značka D A) razila v omezeném množství 24 krejcary, 12ti krejcary a 3 krejcary s letopočtem 1622. Všechny nominály mají v opise jméno Ferdinanda II. (1619–1637). 24 krejcar nese slezskou orlici, ostatní nominály mají městský znak.

SVÍDNICE-mincovna (Swidnica, Schweidnitz) – slezská mincovna razící již od konce 13. století kvartníky a brakteátové haléře za vlády svídnického vévody Bolka I. O mincovním právu pro město je zpráva až z roku 1341 za vlády Bolka II., vévody ze Svídnice a Fürstenberka (1326–1383). Toto právo povolovalo ražbu drobných městských stříbrných i zlatých florénů. Nejvíce produkovanou mincí byl svídnický haléř. V roce 1398 přešlo svídnické knížectví pod Korunu českou, mincovní právo však městu zůstalo. Stříbrné ražby se však postupně zhoršovaly, proto bylo svídnické mincování roku 1514 zastaveno. Kolem roku 1517 zřídil král Ludvík Jagellonský (1516–1526) ve Svídnici vlastní mincovnu, která produkovala ve velkém množství hlavně ½ groše s letopočtem 1517. Podle opisu mince (MONETA CIVITA SWIDNIC) se jednalo zřejmě o ražby městské. Roku 1525 byla mincovna pronajata mincmistru K. Sauermannovi. V době dlouhé mince v letech 1621–1622 za mincmistra S. Kirchnera svídnická mincovna razila nekvalitní 24 krejcary a krejcary.

ŠTÝRSKÝ HRADEC-mincovna – štýrská mincovna v Grazu (na území historického Steiru, dnes jedna ze spolkových zemí Rakouska), patrně druhá nejvýznamnější říšská mincovna po Vídni. Od doby vlády Ferdinanda I. (v rakouských zemích 1521–1564) razila obvyklé nominály tolarové měny, jednak vládní (tedy s portrétem a titulem císaře), jednak pro štýrské arcivévody z vedlejší habsburské rodové větvě – Karla (1564–1590) a Ferdinanda 1590–1637 (pozdějšího císaře Ferdinanda II.). Mincovna užívala do roku 1770 značku G, od roku 1767 značku D. Provoz mincovny byl ukončen v roce 1772. Z mincovny Štýrský Hradec (kde vykonával úřad zemského vardajna) přešel do Prahy J. Hippamnn, poslední mincmistr této mincovny před jejím uzavřením roku 1856.

TÁBOR-mincovna – jihočeské město založené husity na počátku roku 1420. Archeologicky zde bylo na starém dobytčím trhu doloženo mincovní dílo s měděnými cány a cissurami i hotovými drobnými jednostrannými měděnými mincemi napodobujícími kruhové peníze a haléře se čtyř rázem (viz flútky). Doba jejich ražby je datována do let 1421–1422. Tyto nehodnotné mince byly vlastně neúspěšným pokusem o kreditní peníze.

TĚŠÍN-mincovna (Cieszyn, Teschen) – slezská mincovna, ve které bylo poprvé mincováno za těšínského knížete Měška I. (1291 až 1315) na konci 13. století. Nejstarší písemný záznam o mincovně je z roku 1290, ve kterém je jmenován také mincmistr Fritto. Po jeho smrti (1315) bylo mincovnictví po celé 14. století přerušeno. Teprve po roce 1438, kdy Eufemie, vdova po Bolkovi I., prodala městu mincovní právo, razila mincovna městské haléře. Na těchto ražbách se ve většině případů objevuje písmeno T. Další ražby jsou přisuzovány knížeti Kazimíru II. (1472–1527), který také začal razit po roce 1498 první knížecí těšínské ražby na základě potvrzeného mincovního privilegia českým králem Vladislavem II. Jagellonským (1471–1516). Další mincování pokračovalo po přestávce až od roku 1559 za panování knížete Václava Adama III. (1545–1579). Ten mimo drobné mince razil i tolar. I jeho mincovnictví trvalo jen do roku 1574. Ražba drobných nominálů byla opět zahájena roku 1591 za vlády knížete Adama Václava (1579 až 1617), později byly raženy i tolarové a dukátové nominály. Na těchto ražbách se již pravidelně objevují i značky úřadujících mincmistrů. (H. Thacke, K. Cantor). Poslední těšínský kníže Fridrich Vilém (1617–1655) razil pod správou mincmistra H. Losze. Po smrti knížete se ujala vlády jeho sestra Alžběta Lukrecie (1625 až 1653). Ta dostala povolení razit od císaře Ferdinanda III. (1637 až 1657) v roce 1638 a mincovala v letech 1642–1653. Roku 1643 pronajala mincovnu na rok mincmistru B. Rundovi a smlouva byla později prodloužena do roku 1647. V roce 1649 však byla mincovna uzavřena a mincmistři H. Losz spolu s L. Bremenem zatčeni. Na konci roku 1649 však byla opět otevřena a pronajata na tři roky dosavadnímu nájemci mincovny v Opolí G. Görlöffovi. Ten zde razil mince nejprve se jménem Ferdinanda III. (1637 až 1657) a později v letech 1653–1655 se jménem Ferdinanda IV. Raženy byly drobné stříbrné nominály (3 krejcary, krejcary, grešle a haléře) (viz také Skočov-mincovna). V roce 1655 bylo mincování v Těšíně definitivně zastaveno.

V – značka mincovny Benátky (Venetia) na rakouských ražbách 1815–1866.

V C – H – značka mincmistra K. Z. Hugnera, který působil v mincovnách Sv. Vít, Korutany a později v Bratislavě 1695–1709.

VELKÁ BAŇA-mincovna (Nagybánya, dnes Baia Mare v Rumunsku) – po Kremnici druhá nejvýznamnější uherská mincovna. Byla v činnosti přibližně od roku 1556. V prvém období razila mince pouze pro Uhry, později také v letech 1584–1585 pro Polsko. Její mincovní značkou byla zpočátku zkřížená kladívka ražby Matyáše Korvína (1458–1490). Později byly mince Velké Bani za vlády Habsburků značeny značkou N B (v letech 1554–1555 také N C), po roce 1766 písmenem G. Mincmistrovskou značkou značili v této mincovně své ražby mincmistři L. Mittermayer (L M) 1673–1677, P. Österreicher (P O) 1683–1689, J. Brunner (B L) 1765–1780 s vardajny F. A. Lechnerem (také IB–FL) a J. Vischerem (IB–IV, B V). Mincovna razila obvyklé vládní dukátové, tolarové i drobné stříbrné a měděné nominály. Největší produkce mincovny byla za vlády Marie Terezie (1740–1780), František II. (I.) (1792–1835) zde razil pouze kvanta měděných nominálů. Za panování Ferdinanda V. (I.) (1835–1848) v této mincovně dokonce vládní mince nebyly raženy vůbec. Naposledy bylo ve Velké Bani raženo na počátku vlády Františka Josefa I. (1848–1916), v roce 1851 však mincovna vyhořela a její činnost již nebyla obnovena.

VIDNAVA (Widna, Weidenau) – slezská mincovna vratislavských biskupů–niských knížat. Po roce 1300 zde byly raženy kvartníky s nápisem S IACOBI D WIDNOWE. Na rubu nesly strom s devíti větvemi jako mluvící znak města Vidnavy.

VÍDEŇ-mincovna – hlavní rakouská mincovna. Rod Babenberků razil v první polovině 12. století své mince v Kremži na Dunaji. Později, když si zvolil Vídeň za své hlavní sídlo a získal vévodský titul, přenesl tento rod do Vídně i svou mincovnu. Hlavním pramenem pro poznání prvých kroků rakouského mincovnictví zůstává však nadále jihomoravský nález z Rakvic (viz moravské denáry), který, ať jen jako příměs k ražbám moravských údělných knížat, obsahoval velmi početný po řezenském způsobu ražený soubor širokých feniků (polobrakteátů) původem z podunajských mincoven Traungaurů (Enže), Babenberků a hrabat a opatů z Formbachu a Püttenu. (Podle jiných názorů tyto ražby pocházejí z mincovny Neunkirchen.) Vídeňská mincovna byla otevřena v letech 1193–1194. Nejprve razila dvoustranné feniky. Na naše území se s obchodem dostávaly ve větším množství až drobné stříbrné jednostranné mince (viz vídeňský fenik) ražené vídeňskou mincovnou ve velkém množství během celého 15. století. Výrazně konkurovaly soudobým drobným nehodnotným ražbám českým (viz peníz se čtyř rázem, kruhový peníz). O přítomnosti těchto rakouských ražeb v oběhu na našem území svědčí mincovní nálezy (například nález ve Dvoře Králové). V některých oblastech byly dokonce z obchodních důvodů napodobovány (viz beischlag). Nástupem Ferdinanda I. (1526–1564) na český trůn se Vídeň stala na dlouhou dobu jednou z hlavních mincoven habsburského soustátí a razila všechny obvyklé tolarové i dukátové nominály po celou dobu vlády Habsburků. Vídeňská mincovna mimo vládní ražby razila mince soukromé pro rody s mincovním právem, avšak bez vlastní mincovny. Mimo oběžných ražeb zde byly také raženy různé příležitostné medaile nejrůznějších účelů. Když za panování Františka Josefa I. (1848–1916) ukončily činnost mincovny Velká Baňa (1851), Praha (1856), byly pro říši ztraceny mincovny Milán (1859) a Benátky (1866) a uzavřena mincovna Karlovský Bělehrad (1871), zůstala mincovna Vídeň spolu Kremnicí jedinými mincovnami v činnosti v celém Rakousku Uhersku. Do roku 1765 používala mincovna značku W, W–I. W–H. Od roku 1765 užívala vídeňská mincovna podle nařízení Josefa II. (1765–1790) značku A, od roku 1872 přestala značku používat vůbec. Po rozpadu Rakouska–Uherska mincuje Vídeňská mincovna jako Rakouská státní mincovna do posud.

VLAŠSKÝ DVŮR-mincovna – stavba s uzavřeným nádvořím v Kutné Hoře, která sloužila jako sídlo panovníka při jeho pobytu ve městě. Zároveň byla ve Vlašském dvoře umístěna královská mincovna. Založení této stavby je kladeno na konec 13. století v souvislosti s prudkým rozvojem těžby stříbra. (Zdá se však, že na místě Vlašského dvora stál původně hrádek starší než samotné město. Tento hrádek pak byl při vzniku města druhotně využit jako mincovna.) Nejstarší částí dvora (název je doložen poprvé k roku 1401) je přízemí jižního traktu, který je do dnes tvořen řadou dílen pro ražbu mincí tzv. šmiten. Přestavba celého objektu probíhala postupně, jak to vyžadoval mincovní provoz i celkový význam. Během první čtvrtiny 14. století, byly přistavěny na severní straně prostory reprezentační i soukromé. Od města byl Vlašský dvůr oddělen vodním příkopem, který plnil obranou funkci před nepřítelem i požárem. Další stavební činnost vrcholila okolo roku 1400. Stavba královského paláce s kaplí byla spojena s výrazným zájmem Václava IV. (1378–1419) o Kutnou Horu počínaje posledním desetiletím 14. století. Odehrála se zde řada důležitých státnických setkání (včetně jednání o Dekretu kutnohorském). Stavbu Vlašského dvora prováděla parléřovská huť, která zároveň stavěla sousední kostel sv. Jakuba a začínala se stavbou chrámu sv. Barbory. Hlavní mincovní činnost probíhala ve šmitnách na nádvoří, které nesly nad vchody znaky původních mincovních míst. Dochovaly se znaky Litoměřic, Písku, Kladska, Jihlavy, Opavy, Mostu a snad Hradce Králové. Šmitny byly 4 m vysoké, měly vysoké štíty se sedlovými střechami, horní okno sloužilo k osvětlení a zároveň pro odchod dýmu a prachu. Ve spodní části severního křídla byly sklady (pro měď a dřevěné uhlí), v poschodí na arkádách byl umístěn archiv, účtárna (puchalterie) a kanceláře nejvyšších úředníků (mincmistra a vardajna). Roku 1578 byly šmitny v jižním a západním křídle zvýšeny o jedno patro. Královské pokoje sloužily do roku 1545, později však nebyly obytné, od 17. století sloužily jako byt správce. Pod kaplí v přízemí severního traktu byla pokladnice, která sloužila k uchovávání drahého kovu a nově mincí. Do královského paláce byl z bezpečnostních důvodů původně přístup pouze z druhého patra věže. Součástí královské rezidence je reprezentační sál, který vznikl při přestavbě okolo roku 1400. Kaple byla vysvěcena v přítomnosti krále Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) a byla zasvěcena sv. Václavu a sv. Ladislavu. Mincovna ve Vlašském dvoře byla zrušena v roce 1727, úřad nejvyššího mincmistra roku 1783. Celý objekt byl přestavěn v novo gotickém slohu v letech 1893–1897 Ludvíkem Láblerem. Z původních částí zůstaly pouze přízemní východní věže, kaple, královský palác a části jižního křídla.

VRACLAV-mincovna – raně středověká mincovna, která byla umísťována do slovanského hradiště z tzv. mladší doby hradištní nedaleko stejnojmenné obce u Vysokého Mýta. V kostrových hrobech byly nalezeny oboly (denáry) mrtvých. Do Vraclavské mincovny byly kladeny některé denáry z 10. století, její existence je však sporná.

VRATISLAV-mincovna (Wroclaw, Breslau) – slezská mincovna, která razila již pro polské panovníky od 11. století. V roce 1290 obdrželi mincovní právo vratislavští biskupové získáním knížectví Niského, na které bylo toto právo vázáno. V době, kdy bylo Slezsko součástí českých zemí, byly raženy ve Vratislavi i městské ražby. Jsou známy městské haléře Karla IV. (1346–1378) a Václava IV, (1378–1419) s obrazem českého lva. Na tzv. královských groších, půlgroších a haléřích Zikmunda Lucemburského (1419 až 1437) se objevuje postava sv. Jana Křtitele. V mincovně Vratislav razili také další čeští králové Vladislav II. Jagellonský (1471–1516) a Ludvík Jagellonský (1516–1527) městské haléře. Na vratislavských městských dukátech Ludvíka se objevuje postava sv. Václava. Po jeho smrti (1526) byla propůjčena mincovna královně vdově Marii. V roce 1532 mincovnu přebral Ferdinand I. (1526–1564). Do mincovny nastoupil mincmistr K. Sauermann, jeho ražby však nejsou doloženy, známe jeho působení až od roku 1537 v mincovně Praha. V letech 1539–1541 za působení mincmistra. Krappeho byly raženy ve Vratislavi feniky podle rakouského mincovního systému označené písmenem S. Roku 1546 zavedl Ferdinand I. mince tolarové a grošové. V letech 1546–1550 byly raženy tolary, ½ tolary, groše a haléře (mincmistr V. Westermaier). Další mincování bylo obnoveno až se zavedením zlatníkové měny roku 1561. Pod správou vardajna W. Freybergera byly raženy 2 krejcary a krejcary, tolary zřejmě až po roce 1573. Za vlády Maxmiliána II. (1564–1576) nastoupil roku 1565 do vedení mincovny vardajn Š. Leve. Za jeho působení byl ražen dukát (1567), krejcar (1567 až 1569) a bílý peníz (1567–1573). V roce opětného zavedení tolarové měny 1573 byly raženy ještě zlatník (60ti krejcar) a ½ zlatník (30ti krejcar) a 2 krejcar. Po delší přestávce byla činnost v mincovně obnovena až za panování Rudolfa II. (1576–1611) roku 1584 (dukát, tolar, bílý ½ groš a malý peníz). V roce 1587 nastupuje do mincovny D. Bussa a jako první mincmistr používal ve Vratislavi mincovní značku. Po roce 1587 až do stavovského povstání 1619 nebyly ve Vratislavi mince raženy. Stavové razili v letech 1621–1623 (J. Rieger) 6ti dukát (1621), 4 dukát (1621–1623), (1621). 24 krejcar (1622) a 3 krejcar (1622–1623). Vládní mincování obnovila mincovna opět v únoru 1623 s nástupem mincmistra J. Tuchmanna, ale již v červenci byla pronajata B. Zwirnerovi, který zde začal razit nehodnotné 24 krejcary (viz dlouhá mince). V roce 1624 byl Zwirner nahrazen mincmistrem J.Riedlem ve funkci správce. Za jejich působení známe vzácné 6ti a 5ti dukáty. Krátce působil v úřadu mincmistra i A. Tschorr (1625). Roku 1627 nastoupil jako mincmistr J. Ziesler, který byl s výjimkou 3 měsíců roku 1630 (nahrazen P. Hemou) ve funkci až do své smrti (1637). V období 1633–1635 byla Vratislav obsazena švédsko-braniborsko-saským vojskem, které předalo mincovnu do správy slezských stavů. Ti zde pod správou J. Riegra razili svoji minci (3 dukát 1634, dukát 1634–1635, 2 tolar 1634, tolar 1634–1635 a 3 krejcar 1633–1635). Za mincmistra Zieslera byly raženy ve Vratislavi dukáty a jejich násobky: 2 dukát (1630 a 1636), dukát (1630–1633 a 1635–1636), avšak již za předchozích mincmistrů byly raženy dukáty v letech 1623 (J. Tuchmann), 1625–1626 (J. Riedel), 1629 (J. Riedel a Ziesler), 1630 (P. Hema) a ½ dukát 1633 a 1636, 2 tolar (1627, 1629 1630). Tolar byl za vlády Ferdinanda II. ražen ve Vratislavi v letech 1624 (B. Zwirner a J. Riedel), 1625 (J. Riedel), 1627 a 1629 (J. Riedel a B. Ziesler), 1630 (P. Hema), 1631–1632 (J. Riedel a B. Ziesler), ½ tolar 1628 (J. Riedel a B. Ziesler). Nejčetněji byl v tomto období ve Vratislavi byl ražen 3 krejcar (groš) za všech mincmistrů v letech 1624–1637 v řadě mincovních typů a variant. Stejně tak četným nominálem byl krejcar s ročníky 1624–1627 a 1632–1637. Z drobných ražeb byly raženy grešle (1624–1625) a jednostranné ½ krejcary (1624–1625 a 1627) a ¼ krejcary (1624–1625). Také za Ferdinanda III. (1637–1657) patřila mincovna Vratislav k nejproduktivnějším, přesto, že její vybavení bylo údajně zastaralé a všechny úkony se prováděly ručně. Mincmistry byly J. Reichart 1637, J. Reichart a M. Jan 1637–1648, J. Reichart a M. Baumgartner 1648, J. Reichart a J. Hübner 1648–1655 a J. Hübner 1655–1664. Raženy byly četné násobky dukátů (20ti dukát 1645, 10ti dukát 1643, 1649, 1654 a 1657, 6ti dukát 1639, 1654 a 1657, 5ti dukát 1638, 1639, 1641, 1643, 1651–1653, 1655 a 1657, 4 dukát 1645, 3 dukát 1643 a 1657, 2 dukát 1641–1646, 1648 až 1651) i dukát ročníků 1637–1657, ¼ dukát 1637, 1641–1642 a 1649. Stříbrné ražby jsou zastoupeny 2 tolarem (1643, 1646, 1650 a 1657), tolarem (1639, 1641–1646, 1648–1651, 1653–1657), ½ tolarem (1638–1639, 1641–1646, 1648, 1650–1651, 1653 až 1655, 1567) a ¼ tolarem (1641–1646, 1648–1651, 1653–1655 a 1657). Z drobných stříbrných nominálů byl hojně ražen 3 krejcar (groš) ročníků 1637–1658, krejcar 1637–1644 1649 a 1651 až 1654, dále ¼ krejcar jednostranný 1643 a grešle 1644 a 1654. Za vlády Leopolda I. (1657–1705) patřila vratislavská mincovna zprvu k nejproduktivnějším, avšak její produkce byla již v ústupu a soustřeďovala se především na ražbu drobných nominálů. Mincmistry byli J. Hübner 1657–1664, S. Hammerschmidt 1664 až 1691, M. M. Wackerl 1692–1698, F. Nowak 1704–1705. V letech 1699–1704 nebyla mincovna v činnosti, protože byla údajně svými provozovateli zanedbávána a dle císařské komise byl její provoz nákladný. Teprve po zavedení vodního kola byla činnost obnovena. Zlaté ražby představoval 10ti dukát (1674 a 1696), 5ti dukát (1676, 1684, 1686, 1689–1690, 1695 a 1698), 4 dukát (1676, 1690, 1692 a 1695), 3 dukát (1663–1665, 1667, 1675, 1684, 1689, 1695 až 1696), 2 dukát (1661, 1664–1665, 1669, 1671–1673, 1677, 1679, 1684, 1687, 1692, 1699 a 1705), dukát (1659–1661, 1663 až 1665, 1669, 1673–1685, 1688–1694, 1696–1698, 1704–1705), ½ dukát (1661, 1663–1664, 1667–1671, 1674–1684, 1686 až 1691, 1693–1696 a 1698), 1/3 dukátu (1681, 1683, 1688, 1690, 1693–1694, 1696 a 1698), ¼ dukát (1669, 1671, 1674 1684, 1687–1691, 1693–1694, 1696, 1698–1699 a 1705), dále 1/6 dukátu (1669–1671, 1673–1677, 1679, 1681–1682, 1687 1688, 1690–1691, 1693–1696, 1698–1699), 1/8 dukátu (jednostranný) (1686, 1688, 1690, 1693–1698) a 1/12 dukátu (jednostranný) (1681–1683,1687–1688, 1690, 1692–1696 a 1698 až 1699). Stříbrné nominály jsou zastoupeny 2 tolarem (1662), tolarem (1659–1660, 1662–1666, 1668–1670, 1672–1674, 1677–1679, 1683–1698 a 1704–1705), ½ tolarem (1659–1660, 1662 až 1665, 1670, 1672, 1677, 1679, 1689, 1695–1696, 1698 a 1705), ¼ tolarem (1659–1660, 1662, 1664, 1666–1695, 18ti krejcarem (1657), 15ti krejcarem (1659–1665, 1670, 1674–1676, 1681, 1692–1694 a 1696), 6ti krejcarem (1665–1666, 1672–1693 a 1696), 3 krejcar (groš) (1658–1670, 1693, 1695–1698 a 1705, krejcar (1659–1661, 1665, 1670–1672, 1977, 1698–1699) a grešli (1705). Josef I. (1705–1711) za správy mincmistra F. Nowaka razil hlavně drobné mince, přesto byly raženy i vysoké nominály. Zlaté mince byly reprezentovány 5ti dukátem (1706), 3 dukátem (1706 až 1707, 1711), 2 dukátem (1706–1707, 1709 a 1711), dukátem (1705–1711), ½ dukátem (1706–1707, 1709–1711) ¼ dukátem (1706–1711), 1/6 dukátu (1706–1707, 1709–1711), dále 1/8 dukátu (jednostranný) (1706–1711) a 1/12 dukátu (jednostranný) (1705–1707 a 1709–1711). Stříbrnými nominály byl tolar (1706–1711), ½ tolar (1706, 1708 a 1711), 3 krejcar (groš) (1706–1711) a grešle 1076–1710). Za Karla VI. (1711–1740) byla vratislavská mincovna vybavena novými razícími stroji, které umožnily vyšší ražbu tolarových nominálů. Od roku 1712 byly zároveň ve Slezsku zrušeny mincovní značky mincmistrů. Také za Karla VI. byly raženy velké zlaté nominály 10ti dukát (1726 a 1730), 6ti dukát (1728 a 1732), 5ti dukát (1717, 1721–1723, 1728–1729 a 1732), 4 dukát (1726–1727 a 1730), 3 dukát (1713–1714, 1717, 1723, 1726 a 1730), 2 dukát (1719 a 1723), dukát (1712–1724, 1726–1740), ½ dukát (1719), ¼ dukát (1719, 1725 a 1731), 1/6 dukátu (1731). Stříbrné ražby jsou zastoupeny 4 tolarem (1722), 3 tolarem (1723), 2 tolarem (1722–1723, 1725 a 1732), tolarem (1713–1732, 1736, 1738–1740), ½ tolarem (1713, 1715, 1717, 1723, 1726–1731, 1736 a 1739), 15ti krejcarem (1733–1738), 6ti krejcarem (1712 až 1715), 3 krejcarem (groš) (1712–1716, 1718–1720, 1722–1732 a 1738–1739) a krejcarem (1713, 1726 a 1731). Mimo vládní ražby směla razit mincovna roku 1723 při příležitosti návštěvy císaře Karla VI. (v rámci korunovační cesty) ve Vratislavi městské ražby (tolar a dukát). Mincovna byla dne 30. 1. 1741 uzavřena. Ještě v letech 1743 až 1826, kdy už byla Vratislav obsazena Pruskem, mincovna razila pro pruské krále. Vratislavská mincovna však rovněž proslula (zvláště v 17.-18. století) ražbou medailí vysoké výtvarné úrovně s nejrůznějšími náměty.

VYŠEHRAD-mincovna – raně středověká mincovna v Praze na Vyšehradě. Počátek její činnosti se klade do doby vlády knížete Boleslava II. (972–999), a to za rok 992. Do let 992–995 je kladena také činnost dvou mincmistrů, jejichž jména jsou dochována na vyšehradských denárech (viz český denár). Byl jím zřejmě nejprve Noc a pak Zanta. Pro vyšehradské denáry frízského a ethelredského typu jsou charakteristické některé znaky. Jednak je to samotné jméno mincovny v různých tvarech a koruptelách (WISEG, VVISEGRAD, VSEGRAD CIVITAS, VAISGRAD, VSIGZRAT, VISSEGRAD případně VSGRA, VIS, VSGR a další). Dále jsou na některých denárech občas slovní tvary vysvětlované slovanskou liturgií doloženou v historických pramenech (BOZE, IEAN, IAN, IEAH Bože, resp. Jan). Také za vlády Boleslava III. (999–1002, 1003) byla mincovna v činnosti a razila denáry typu kaplice-kříž a typ kříž-kříž (typ chodovlický). Po mezivládí 1002–1003, během kterého ražba denárů neustala (denáry typu ruka-kaplice a kříž-kaplice), byl posledním panovníkem razícím mince kníže Jaromír (1004-1012, 1033–1034). Na jednom jeho vyšehradském denáru se objevuje jméno ZENSA považované za dalšího možného mincmistra. Konec vyšehradské mincovny je kladen do roku 1012, kdy se vlády v zemi ujal Jaromírův mladší bratr Oldřich (1012–1033, 1034). Problematika vyšehradských denárů však není doposud definitivně dořešena.

VYŠKOV NA MORAVĚ-mincovna – biskupská mincovna, která byla v roce 1659 přenesena z Kroměříže do Vyškova. Důvody tohoto přenesení nejsou dostatečně známy. Raženy byly především 15ti krejcary, jejichž ražba byla výrazně zisková. Od roku 1659 se však datují spory mezi olomouckými biskupy a vídeňským císařským dvorem o využívání biskupského mincovního privilegia. Roku 1660 byla mincovna pronajata P. Buoncampagnimu a od počátku roku 1664 tříčlennému konsorciu. 27. 1. 1664 vydal císař Leopold I. (1657–1705) návrh na zrušení biskupské mincovny, ražba ve Vyškově však byla přerušena až 15. 1. 1665. Olomoucké biskupské mincování se pak opět vrátilo do Kroměříže.

W – značka mincovny Vídeň v letech 1746–1790.

W – I – značka mincovny Vídeň v letech 1749 – 1799.

ZAHÁŇ-mincovna (Zagan, Sagan) – slezská mincovna, ze které jsou známy jako první ražby kvartníky za panování zaháňského knížete Jindřicha III. (1273–1309). Později zde razil haléře kníže Jan I. (1997–1439). Městské haléře byly raženy v letech 1546–1572. V této mincovně razil groše (bez letopočtu) Jan ze Zaháně a později také se jmény Margarety a Alžběty z Brandenburku (1490–1528). Významného rozvoje však dosáhla mincovna až za Albrechta z Valdštejna (1625–1634), kdy sloužila po Jičínu jako druhá vévodská mincovna při získání zaháňského knížectví. Na rozdíl od mincovny Jičín nebyla Zaháň v přímé správě vévody, nýbrž byla pronajímána. Nájemci byli Jan Jindřich Jakob (mincmistrovská značka zkřížené háky na cány) a J. Ziesler (značka I–Z nebo H–Z), který však již roku 1619 odešel do mincovny Vratislav. Vardajnem a později mincmistrem se stal Gottfried Ehrlich (značka G–E). Mincovna byla v činnosti v letech 1629–1631. Razila v podstatě především 3 krejcary (groše), ostatní nominály (10ti dukát, 5ti dukát, dukát, tolar a ½ tolar) byly raženy jen zcela výjimečně. Početní peníze z této mincovny nejsou známy. V letech 1646–1786 patřila Zaháň Lobkovicům a poslední ražbou zaháňské mincovny je dukát bez letopočtu Ferdinanda Augusta Lobkowicze (1677–1715).

ZNOJMO-mincovna – středověká moravská mincovna, která pracovala na hradě ve Znojmě. K prvým ražbám znojemského knížete patří denáry Lutolda (1092–1099 a 1101–1112), mladšího syna Konráda I. (Brněnského), jejichž charakteristickým znakem je jméno sv. Mikuláše v rubním opisu mincí. Dalšími náměty znojemských ražeb jsou obrazy knížete s mečem a kaplicí, postavou s biskupskou berlou či hlava na knížecím stolci. Přechodně vypudil z Moravy Lutolda kníže Břetislav II. (1092, 1100) a na stolec byl dosazen Bořivoj (1099–1110). Později vládli údělu Oldřich (1112 až 1113) a Soběslav (1115–1123) než se dosud nezletilý Konrád II. (1123–1128 a 1134–1161) ujal vlády. Jeho vládě dosud nebyly spolehlivé mince přiděleny, i když je velice pravděpodobné, že razil stejně jako další znojemský kníže Konrád III. (II.) Ota (syn Konráda II.), který se stal od roku 1182 prvním moravským markrabětem a poté i českým knížetem. Znojemský úděl zanikl spolu s ostatními v roce 1197 s nástupem vlády markraběte Vladislava (III.) Jindřicha. V další historii se předpokládá ražba mincí ve Znojmě až v průběhu 13. století, a to až do přenesení všech mincoven Václavem II. do Kutné Hory roku 1300. Naposledy je znojemská mincovna reprezentována drobnou stříbrnou jednostrannou mincí městskou ražbou ve druhé polovině 15. století. Jedná se kruhové peníze nesoucí obraz orlice s písmenem Z v prsním štítku. Tyto ražby patří k nejrozšířenějším moravským mincím tohoto druhu. K tomuto období se vztahuje mincovní privilegium, které dostalo město Znojmo od krále Jiřího z Poděbrad (1458–1471) z roku 1462 a další privilegium spolu s jinými moravskými městy udělené císařem Friedrichem III. (1440 až 1493) roku 1467.