Měď a bronz v mincovnictví

Měď - (lat. cuprum) - měkký načervenalý kov, který taje při 1084 °C a má hustotu 8,94. Po stříbru druhý kov nejčastěji používaný k ražbě mincí a medailí. První měděné mince byly raženy v Řecku již v 5. století př. Kr., těžké lité měděné ražby známe z doby římské republiky v průběhu 4. století př. Kr. V našich zemích se měď již od středověku používala do mincovních slitin se stříbrem v úředně stanoveném poměru. Používala se měď granulovaná ve formě drobných zrnek. Toto zrnění na granule prováděli tzv. zrniči ve zvláštních dílnách tzv. kernárnách. Měď se těžila buď samostatně z měděných rud, nebo byla získávána jako vedlejší produkt těžby rud stříbrných. Měď vytavená ze stříbrných rud obsahovala ještě určité množství stříbra. Nazývala se ,,černá měď" a platil na ni královský zákaz vývozu ze země. Měď vyčištěná (šplejsovaná) od ostatních příměsí včetně stříbra se nazývala ,,červená".

První v čechách měděné mince byly nouzové drobné tzv. ,,flůtky" ražené v husitských centrech (Praha, Tábor). Vlastními měděnými ražbami jsou početní peníze (žetony) ražené v poměrně velkém množství mincovnami od doby vlády Ferdinanda I. (1526-64) v Praze, Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Jáchymově a slezských mincovnách. Vzácně byly tyto mince raženy také v mincovnách rodových (Český Krumlov, Jičín).

Prvými českými měděnými oběžnými mincemi jsou grešle ražené Marií Terezií (od roku 1759) a později (od roku 1760) krejcary, které do té doby byly raženy ze stříbra. Tyto měděné ražby jsou v podstatě prvními kreditními mincemi u nás. Z mědi pak byla ražena řada nejmenších mincovních nominálů, účelových známek a také početních peněz tzv. počeťáků.

V moderní době se mědi dále používá k ražbě mincí a medailí. Nikoliv však samostatně, nýbrž ve slitinách, které se lépe hodí pro mincovní oběh. K nejčastějším slitinám mědi patří cínový bronz (měď se 4-8 % cínu), mosaz (měď s 10-30 % zinku), tombak (měď s méně než 10 % zinku). V antice se často používalo k ražbě tzv. billonu – slitiny (mědi s 10-15 % stříbra). V současné době se často používá hliníkový bronz (měď s maximálně 10 % hliníku a manganem) a mědinikl (měď s 20-25 % niklu).

Měď byla zároveň od středověku používána k pokoutní ražbě padělků drobných mincí v padělatelských dílnách (Hradec u Opavy). Tyto ražby byly často postříbřovány pomocí amalgámu stříbra, aby vzbudily dojem pravé mince.

Bronz – slitina mědi a dalších kovů. Nejstaršími bronzy jsou tzv. cínové – tedy slitiny mědi a cínu, obvykle v poměru 85:15, sloužící již od starověku k ražbě mincí. Na rozdíl od samotné mědi je bronz tvrdší a má ušlechtilejší zlatitou barvu. Cínové bronzy se mimo mincovnictví používaly a používají jako speciální účelové slitiny (měď s 10 % cínu se nazývá dělovina, měď s 20 % cínu zvonovina). Za římského císařství byl ražen z bronzu tzv. aurichalka – slitiny  (mědi a zinku) sestercius o hmotnosti 1 unce (27 g). I nadále se 100 sestercií rovnalo 25 denárům. Jeho ražba skončila přibližně okolo roku 275 po Kr. Sestercie jsou ojedinělou součástí mincovních nálezů římských mincí na našem území. V novověku se cínového bronzu občas používá k ražbě medailí, pro ražbu běžného oběživa dnes již není vhodný. Častěji je používán k ražbě medailí tzv. červený bronz, což je slitina mědi, zinku a cínu případně s dalšími kovy. Nejvíce byl používán v minulosti k ražbě oběžných mincí tzv. hliníkový bronz což byla slitina mědi s přísadou asi 10 % hliníku. Z hliníkového bronzu s přísadou manganu byla ražena 1 korunová mince v letech 1957 až 1992.